Kázání na 2.11.2014

Ef 4,7-16: Každému z nás byla dána milost podle míry Kristova obdarování. Proto je řečeno: ‚Vystoupil vzhůru, zajal nepřátele, dal dary lidem.‘ Co jiného znamená ‚vystoupil‘, než že předtím sestoupil dolů na zem? Ten, který sestoupil, je tedy tentýž, který také vystoupil nade všechna nebesa, aby naplnil všechno, co jest. A toto jsou jeho dary: jedny povolal za apoštoly, jiné za proroky, jiné za zvěstovatele evangelia, jiné za pastýře a učitele, aby své vyvolené dokonale připravil k dílu služby – k budování Kristova těla, až bychom všichni dosáhli jednoty víry a poznání Syna Božího, a tak dorostli zralého lidství, měřeno mírou Kristovy plnosti. Pak už nebudeme nedospělí, nebudeme zmítáni a unášeni závanem kdejakého učení – lidskou falší, chytráctvím a lstivým sváděním k bludu. Buďme pravdiví v lásce, ať ve všem dorůstáme v Krista. On je hlava, z něho roste celé tělo, pevně spojené klouby navzájem se podpírajícími, a buduje se v lásce podle toho, jak je každé části dáno.

Už jsme ledacos z epištoly Efezským slyšeli. Víme, že epištoly všeobecně nejsou vždycky jednoduchými texty. Dobře se nám poslouchají starozákonní výpravné příběhy. Dobře si vybavujeme novozákonní evangelia, Ježíšova podobenství, či jednotlivé události, které vedly ke spáse člověka. Řeč epištol je někdy nesrozumitelná a zamotaná. Možná i v tomto případě tápeme a nevíme, čeho se zachytit, jak porozumět slovu, které jsme slyšeli. Nezbývá, než postupně, krok za krokem rozklíčovávat jednotlivá sdělení.

Zvykli jsme si chápat slovo milost jako něco, co je spojené s odpuštěním. Jsme omilostnění hříšníci, říkáváme a je to určitě pravda. Trochu obecněji milost ovšem může být velmi rozličné dobro, které má svůj zdroj u Boha. Něco od Boha dostáváme. Epištola Efezským proto chce říct, že tím, že si nás náš Pán povolal (o tom jsme mluvili minule), nás také obdaroval. Naše obdarování souvisí s tím, co patří Kristu. Ve hře je také slovo Žalmu 68, kde se počítá s tím, že Bůh je vlastně obdarován lidmi. Ti, kteří se nechají zachránit, patří Bohu a jsou jím zahrnuti určitou milostí – zde myšleno určitými dary shůry. Pro autora epištoly je také velmi důležité, aby připomenul, že Kristus je tím, kdo zprostředkovává komunikaci mezi nebem a zemí. Proto ta hra se slovy „vystoupil“ a „sestoupil“ míněno do nebe a s nebe. Možná bychom mohli zjednodušeně říct – podívejte se, ten, který si vás povolal, ten, komu patříte je opravdu Boží. Je to ten pravý Mesiáš. Není to falešný prorok, není to nějaký šejdíř, ale je to ten, který nám může něco o Bohu povědět, protože je s ním úzce, bytostně spojen.

Epištola nezamlčí jednotlivé dary. Neříká, že musíme být všichni stejní. Dary milosti jsou různé. A protože se už dříve epištola soustředila na podobu bohoslužby, tak i teď jsou zmíněny dary, které mají úzkou souvislost s církví. Apoštolové, proroci, zvěstovatelé evangelia, pastýři, učitelé. Přiznejme si, že nám skoro tato jednotlivá obdarování splývají. Apoštol je přece jistě i zvěstovatelem evangelia, mnohdy je učitelem, může říct prorocké slovo a vede jako pastýř své ovce. Současně se ale vnímáme i rozdílnost těchto darů. Neodvažujeme se tvrdit, že pokud někdo v církvi učí – třeba v nedělní škole, že je vlastně apoštolem. Zvláštní, že. Možná bychom se měli vrátit k dnešnímu začátku – k tomu slovu, že každému z nás byla dána milost. Ať se to komu líbí nebo ne, každý něco od Boha dostal. Každý může přispět ke společnému dílu. Církev prostě nezná povýšenost jedněch nad druhými, nezná vůdcovský princip. Naopak se tu vlastně říká, že ta kýžená jednota vzniká z různosti. Můžeme myslet na tak vznešené církevní úřady, jako jsou úřad apoštola, úřad proroka, úřad učitele atd. A přece ti všichni tvoří jednotu, jsou si rovni, není jeden výš a druhý níž. Důležitý je cíl a tím je budování Kristova těla. Tohle téma jsme probírali právě ve čtvrtek s konfirmandy. Padla otázka, k čemu lze přirovnat církev? A odpovědí bylo „k tělu“.

Na té cestě budování těla Kristova je možná plno různých překážek. Ta cesta je jistě plná nástrah, problémů a potíží. Ale jen některé jsou opravdu důležité. Apoštol je připomíná. Rizikem církve je, že se nechá unést kdejakým učením. Je zmíněna lidská faleš, chytráctví a lstivé svádění k bludu. Raná církev s tím měla plno zkušeností, které nejsou nijak odlišné od toho, co se děje i dnes. Totiž, že si někteří lidé chtějí překroutit Boží zvěst podle svého. Že do Božího slova vkládají své myšlenky, že tím sledují své cíle. I dnes existuje to, čemu říkáme sekty, totiž skupiny, které si z křesťanského učení vybírají jen něco, které zdůrazňují jen určitý aspekt víry a zatemňují to hlavní, co Kristus přinesl, tedy lásku. Místo ní pak cpou do popředí zákon, plnění povinností a mnoho nepodstatných záležitostí, na kterých víra nestojí ani nepadá.

Je dobře, že smíme z epištoly slyšet naopak, co je třeba neopouštět, co je tím gruntem, na kterém se církev buduje. „Buďme pravdiví v lásce.“ Nemůže být nic důležitějšího. Řeknu, jak tomu rozumím, jak ke mně to slovo mluví. Jde tu o odložení křesťanského nátěru. Falešných úsměvů, řečí o tom, jak milujeme druhé. Někdy nás ti druzí pěkně štvou. Kolik vidíme hlouposti mezi lidmi, kolik naivity, kolik vypočítavosti. Kolik toho vidíme u sebe, abychom to neházeli jenom na druhé. A my navzdory tomu, smíme mít k druhým lásku. Tím se neříká, že jsou nám sympatičtí, nechce se po nás, abychom jim padali kolem krku, ale máme k nim projevovat lásku. Když se za minulého režimu někteří faráři dostali do potíží vůči režimu, pak mnohá staršovstva a mnohé sbory daly prostě od takového faráře ruce pryč. Řečí o lásce bylo plno. Pak si dupnul církevní tajemník a farář byl najednou i s rodinou bez práce a bez bydlení. Být pravdivý v lásce pro mě znamená, že to, o čem mluvíme, dotáhneme do praktického zakončení. To buduje církev.

Další důležitý návod a pokyn zní „dorůstejme v Krista“. A také „on je hlava“. Kolik neštěstí se stalo právě proto, že se nebudovala opravdová církev, ale nějaká lidská organizace, nějaký spolek. I o tom jsme mluvili s konfirmandy. Spolek mají včelaři, zahrádkáři, hasiči, sběratelé známek. Nic proti tomu. Máme tu plno dobrých spolků. Církev ale není spolek. Je tělem Kristovým, její hlavou je Kristus. Smíme být tím geniálním organismem, který funguje, který se nechá řídit hlavou a nedělá úplné blbosti. Každý jednotlivec je zapojen do jednoho těla. Různost dává možnost tělu fungovat, protože pro různé úkoly tu jsou rozličné orgány. Pěkně to formuloval Petr Pokorný, když napsal, že životaschopná jednota – ať organismu, nebo stroje, je složena vždy z různých částí. Ze stejných součástí vznikne tak maximálně hromada nebo jakási masa.

Úkolem člověka v tomto světě je být součástí těla Kristova. To je nejen úkol, ale také nejvyšší smysl. Pokud vedle toho bude někdo ještě vynálezce penicilinu, objevitelem léku na rakovinu, slavným architektem, chemikem, biologem či nejlepším biofarmářem je to fajn, ale být tělem Kristovým je základ. Církev, která se nechá vést pravou láskou, totiž přibližuje Boha druhým lidem. Taková církev se stává přitažlivou. Tam můžeme rozpoznávat zárodek Božího království. Tam se odehrává zázrak Boží uprostřed tohoto světa. Amen

Příspěvek byl publikován v rubrice Kázání se štítky , . Můžete si uložit jeho odkaz mezi své oblíbené záložky.

Zanechat odpověď

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

Logo WordPress.com

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Odhlásit /  Změnit )

Google photo

Komentujete pomocí vašeho Google účtu. Odhlásit /  Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Odhlásit /  Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Odhlásit /  Změnit )

Připojování k %s