Kázání na 16.6.2013

1K 16,1-14: Pokud jde o sbírku pro církev v Jeruzalémě, dělejte to podle pokynů, které jsem dal církvím v Galacii. V první den týdne nechť každý z vás dá stranou, co může postrádat, aby sbírka nezačala teprve tehdy, až k vám přijdu. Až budu u vás, vyšlu ty, které doporučíte, s průvodními listy, aby donesli dar vaší vděčnosti do Jeruzaléma. Ukáže-li se vhodné, abych tam šel také já, půjdou se mnou. Přijdu k vám, až dokončím cestu Makedonií. Makedonií totiž jen projdu, ale u vás bych chtěl zůstat déle, snad i přes celou zimu, abyste vy mne potom vypravili na další cestu. Nerad bych se u vás jen zastavil; doufám, že s vámi budu moci zůstat nějaký čas, dovolí-li to Pán. V Efezu zůstanu až do letnic; otevřela se mi zde veliká a nadějná příležitost, ale také protivníků je mnoho. Přijde-li Timoteus, hleďte, aby byl mezi vámi bez obav; vždyť koná dílo Páně stejně jako já. Ať ho nikdo z vás nepodceňuje! Vypravte ho na cestu ke mně s bratrskou láskou, neboť na něho čekám spolu s jinými bratry. Pokud jde o bratra Apolla, velice jsem na něj naléhal, aby k vám šel spolu s jinými bratry, ale v žádném případě nechtěl jít už nyní; půjde však, jakmile se ukáže vhodná příležitost. Buďte bdělí, stůjte pevně ve víře, buďte stateční a silní! Všecko nechť se mezi vámi děje v lásce.

Závěrečná kapitola Pavlova dopisu je více praktická a věcná. Už to tak asi bývá. Když odcházejí ráno děti do školy, už se neřeší, jaké se kde píše i. Padají dotazy, zda mají všecko potřebné, zda mají klíče a kartičku na obědy. Jestli na stole neleží zapomenutá svačina. Kdy přijdou, zda počítají s hudební naukou, jestli mají paličky na buben a noty. Vlastně každý závěr s sebou nese podobné uvažování. Když se balíte na dovolenou, nakonec také prolétnete to nejdůležitější – pas, peníze, telefon, nabíječka, léky. Dokonce, i když člověk odchází ze života, pokud má možnost loučení se svým okolím, dává obvykle nějaké pokyny. Kníže Svatopluk pohovořil o prutech, a jaká škoda, že na to jeho synové nedbali. Ale i v běžném životě se člověk na smrtelné posteli nejen loučí s blízkými, ale pokud může, zdůrazní to, co mu právě hodně jde hlavou, na co myslí, co je třeba zařídit.

Apoštol Pavel neumírá, ale končí dopis. Jenže je daleko a ví, že nebude moci reagovat bezprostředně. Neměli tehdy ani telefony ani počítače. Pošta nedoručovala do druhého dne. Psaly se obsáhlé dopisy a autor si musel dát pozor na každé slovo, aby bylo vše řádně pochopeno a přijato. Apoštol sdělil všechno důležité. Řekl Korintským, jak je hloupé, že se hádají mezi sebou, že tvoří skupiny stoupenců různých proudů křesťanského myšlení. Odpověděl na různé dotazy. Jak je to s manželstvím, jak s masem, které bylo obětováno modlám? Jak s duchovními dary. Před samotný konec dal to velmi důležité, co se týká vzkříšení – Kristova i lidí. A na samotný konec – pár praktických pokynů. První se týká sbírky.

Vyhlásili tehdy po církvi sbírku na sbor v Jeruzalémě. Důvodem byl hlad, který vlivem přírodní pohromy zasáhl zejména oblast Izraele. Sbírka probíhala na mnoha místech a zde se dozvídáme, jaká doporučení k ní Pavel stanovil. Už první den v týdnu si má člověk dát něco stranou, aby se sbírkou nezačal až na poslední chvíli. Znáte to, když se třeba v některých sborech vybírá salár až před Vánoci. Přijde tam výběrčí a každý se ošívá a nechce nic dát nebo jen málo, protože už každý myslí na svátky, co bude potřeba koupit a zařídit. Je lépe začít se sbírkou dřív. To proto, aby se po menších částech daly prostředky dohromady. Trochu se to podobá tomu, když se dnes doporučuje dát trvalý příkaz do banky na nějakou menší měsíční částku. Na konci roku to tolik nebolí a přitom se sejde slušný dar. Na sbírce, kterou tu Pavel doporučuje a o které mluví je důležitý už fakt, že se tak vytváří vzájemnost mezi lidmi, kteří se osobně ani neznají. Dodnes tento druh pomoci funguje. Církev nastolila solidární prostředí mezi lidmi. Už kdysi řekla, že je dobře, pokud myslí jeden na potřeby druhého, že se ti dva nemusejí ani znát, že stačí, pokud někdo hodnověrný garantuje, že pomoc dorazí tam, kde je jí potřeba. Může existovat řada lidí, kteří na lidském neštěstí parazitují, ale stále platí – i dnes, když třeba vybíráme na povodně, na povodněmi postižené lidi, které také vůbec neznáme, víme, že existují organizace, které naši pomoc předají. Ať je to Diakonie, Církev, Člověk v tísni, Adra a další osvědčené instituce.

Další zajímavou poznámkou apoštola je poznámka o spolupracovnících a o tom, jak mají být přijati. Z celého odstavce je zřetelné, jak apoštol bedlivě dbá na to, aby se nestranilo lidem. Je samozřejmě přirozené, že se Pavel těšil velké úctě. Vždyť byl apoštolem – sice trochu zvláštním, nebyl s Ježíšem od počátku, ale přece byl apoštol. Někteří zase nedali dopustit na Apolla. Jenže Pavel klidně doporučí i Timotea, člověka mladšího, ne tak zkušeného. Má se mu ale dostat stejného respektu a podpory. V církvi se zkrátka mají dít věci jinak než ve světě. Nemají platit ostré lokty, nemá se prosazovat jeden a úkor druhého, nemají se lidé dělit podle farářů. Nemá jednomu všechno projít a druhý aby byl bez možností. I ten Timoteus bude potřebovat stejnou bratrskou lásku, jaká se dostala Pavlovi a Apollovi. A co je také krásné – mohli bychom si podle úvodních kapitol myslet, že Pavel bude mít vůči Apollovi nějaké výhrady, že ho bude štvát, že někteří Korinťané mu dali přednost před ním. Není tomu tak. Pavlovi je to jedno. Pro Pavla je jeden služebník na díle Páně jako druhý. Nezáleží na jméně a původu. Záleží jen na tom, aby to působení vedlo k dobrému.

I proto apoštol zdůrazní, že směrodatnými pro víru se mohou a mají stávat zejména lidé, kteří skutečně a hluboce věří a slouží druhým. Zmiňována je rodina Štěpánova. Smíme si proto představit, že v prvních sborech nebyla struktura tak drsně hierarchická, jako je dnes. Důležitá byla rodina Štěpánova. A třeba také jakýsi Fortunát a Achaikos. Ne jenom Pavel, Apollos a Timoteus. Mluvíme o jednom sboru a zjišťujeme, co je v něm důležitých lidí, jak opravdu tvoří složité tělo Kristovo, propletenec vztahů a myšlení, který je ale řízen stejnou vírou, stejným Duchem svatým. Dnešní církev příliš bazíruje na vertikální struktuře – někde velmi výrazně: farář, biskup, arcibiskup, papež. Jinde mírněji, ale přece: farář, senior, synodní senior. Pro život a existenci sborů v jednotlivých místech je ale důležité, zda se najdou rodiny, které pro sbor doslova dýchají. Bez lidí, kterým upřímně a nezištně jde o sbor, církev přestává plnit své poslání.

Nakonec zmíním to, čím apoštol sice nekončil, ale co mi přijde jako pěkně úderné a výrazné – buďte bdělí, stůjte pevně ve víře, buďte stateční a silní! Všecko, nechť se mezi vámi děje v lásce. Potřebujeme bdělost, protože v každé době se najde dost těch, kteří nás chtějí o naši víru připravit. I zdánlivě svobodná tržní společnost v sobě nese rizika konzumního přístupu k životu, kdy majetek je víc, než to, čím jsme uvnitř. Kdy to, co spotřebujeme, z nás dělá jakoby lepší lidi. Je to nesmysl a blud. Stejně je ovšem každá totalita pastí, neboť znesvobodňuje, uzavírá do otroctví, ničí myšlenky. Potřebujeme víru, abychom mohli mít naději. Potřebujeme statečnost a sílu, abychom ustáli všechny nástrahy života, a potřebujeme lásku, se kterou se má dít všechno, co děláme, abychom neotročili nějakému třeba i náboženskému systému. Nahodilé pokyny na závěr dopisu a každý by byl na samostatné kázání. Amen

Kázání na 9.6.2013

1K 15,35-44: Ale někdo snad řekne: „Jak vstanou mrtví? V jakém těle přijdou?“ Jaká pošetilost! To, co zaséváš, nebude oživeno, jestliže neumře. A co zaséváš, není tělo, které vzejde, nýbrž holé zrno, ať už pšenice nebo nějaké jiné rostliny. Bůh však mu dává tělo, jak sám určil, každému semeni jeho zvláštní tělo. Není jedno tělo jako druhé, nýbrž jiné tělo mají lidé, jiné zvířata, jiné ptáci, jiné ryby. A jsou tělesa nebeská a tělesa pozemská, ale jiná je sláva nebeských a jiná pozemských. Jiná je záře slunce a jiná měsíce, a ještě jiná je záře hvězd, neboť hvězda od hvězdy se liší září. Tak je to i se zmrtvýchvstáním. Co je zaseto jako pomíjitelné, vstává jako nepomíjitelné. Co je zaseto v poníženosti, vstává v slávě. Co je zaseto v slabosti, vstává v moci. Zasévá se tělo přirozené, vstává tělo duchovní. Je-li tělo přirozené, je i tělo duchovní.

V 15. kapitole se Pavel zabývá vzkříšením. Je vidět, že jde o velké téma první církve. Už v té první době ale nejde o nic jednoduchého a jasného. Naopak – apoštol musí připomenout Korintským, že právě o vzkříšení Ježíše Krista jde. Kristus zemřel za naše hříchy. Základní výpovědi křesťanské teologie se tu dostávají do popředí a my si uvědomujeme, že právě v otázce vzkříšení je církev nejsilnější i nejohroženější současně. Nejsilnější v tom, že skutečnost vzkříšení není v žádném jiném náboženství tak silně zdůrazněna a prakticky ukázána, jako v křesťanství. Nejohroženější proto, že už od prvních časů se pokoušejí mnozí vzkříšení relativizovat, odsunout na vedlejší kolej, nevnímat. Když jsem položil otázku dětem na náboženství, co jsou Velikonoce, dozvěděl jsem se, že je to svátek, že jde o ukřižování Ježíše Krista. Ale že jde také o vzkříšení, to už tak jasné nebylo.

Takže vidíte. Vzkříšení je základem naší víry, to nás odlišuje od židů i muslimů i od východních nauk plných reinkarnačních koloběhů. A přece s tím někdy nechceme počítat. Leda snad ve chvílích pohřbu, to vytahujeme oddílky o lidské budoucnosti a tehdy nás kupodivu neláká představa, že náš blízký bude žít dál v jiné podobě, pod jiným jménem, s jinou povahou. Ve chvíli pohřbu dochází člověku, že důležitý je ten unikátní lidský osud, že nás zajímá, co se stane s tím člověkem, který prožil určitý konkrétní život, měl jisté zkušenosti, vztahy, souvislosti. Co bude s tímto konkrétním člověkem? Na tuto otázku odpovídá křesťanská víra na základě zkušenosti s příběhem Ježíše Krista. Nemůžeme říct o mnoho víc, než to, že když Ježíš zemřel na kříži a když si všichni mysleli, že už je definitivní konec, tak se stalo něco neobvyklého a Ježíš se znovu vrátil mezi živé. Doufáme a věříme, že se i na našich blízkých i na nás samotných týká to samé.

Nechápe se to snadno. Není to běžná lidská zkušenost. V Písmu je líčeno několik příběhů, kdy se lidé vrátili ze smrti do života, ale to ještě nebylo to pravé vzkříšení. Lazar, kterého vzkřísil Ježíš, později zase umřel. O Ježíšovi věříme, že žije stále. Není tu sice fyzicky s námi, ale je tu s námi skrze Ducha svatého, kterého poslal. A to je právě ten problém. Lidé se ptají – kde máte Ježíše. Ukažte nám ho. Chceme ho vidět. Chceme se ho dotknout. Proto už první církev ráda připomenula příběh o nevěřícím Tomášovi, kde slyšíme to slavné „blahoslavení, kteří neviděli a uvěřili“. V Korintu byli ovšem mnozí, kteří zvěst o vzkříšení vysloveně odmítali. Vedle nedostatku opakovatelných zkušeností se vzkříšením se ptali i po tom, co je předmětem dnešního textu. Totiž jak vstanou mrtví?

V podtextu slyšíme jejich nedůvěru a nejistotu. Vždyť to není možné, kdo to kdy viděl? Takový nerozum. A kdyby snad přece něco takového mělo nastat, tak jak to bude možné? Vždyť lidské tělo se opotřebovává. Lidské klouby se vysušují, chrupavky kostnatí, kosti se odvápňují, svaly atrofují, a tudíž chřadneme, ochabujeme, stáváme se křehcí a více zranitelní, až jednoho dne umíráme. A pak nastane vzkříšení – jako co se tu máme objevit? Ježíši Kristu bylo třiatřicet a byl patrně zdráv a při síle. Ten se mohl objevit tak, jak ho znali v poslední době. Ale co my ostatní? To se má stoletý stařeček vrátit tak, jak byl, když umřel. Když ležel a nemohl se pohnout? Když mu bylo špatně?

Apoštol na tyto otázky reaguje jasným vysvětlením. Takové přízemní a pozemské představy jsou pošetilé. Při vzkříšení se nevracíme zpátky do stavu, v jakém jsme byli. Nedostaneme zpět ani opotřebované, zhuntované tělo, ani nedostaneme tělo bezbranného miminka a už vůbec nejde o nějaké recyklování duše, vždyť člověk je duše i tělo i duch dohromady. Apoštol proto použije obraz z přírody. Obraz zrna, které je zaseto, umírá, mizí v hlíně a proměňuje se v cosi nového a to převratně nového. Zaseto je holé zrno a vyrůstá rostlina. Dal by se vzít i obraz jiný, který se neobjevuje v Písmu, ale kdesi jsem ho slyšel líčit – smrt je jako když se zakuklí larva a vzkříšení jako když z ní vylétne motýl. Důležitý je ten rozdíl. Stejný jedinec, ale docela jiné tělo. Apoštol svůj obraz o zrnu a klasu dotáhne ještě dál. Člověk umírá s pomíjitelným tělem a vstává s tělem nepomíjitelným. Umíráme s tělem přirozeným, vstáváme s tělem duchovním. Předpokládáme, že naše zkušenosti, naše vědomí a naše myšlení pokračuje. Nevíme o tom nic dalšího, ale to je odpověď, o kterou se máme opírat, které máme dát prostor ve svém přemýšlení, kterou máme učit děti a předávat do svého okolí.

Důležité je, že součástí našeho křesťanského života má být naděje. Smíme žít s jistotou, že nás něco dobrého čeká. Něco minimálně tak dobrého, jako je přeměna zrna v klas plný zrn, nebo jako je proměna ošklivé larvy v krásného motýla. Nemusíme přesně vědět, jak se to stane. Netřeba znát přesný postup, který Pánbůh zvolí. Důležité je, že s námi má Bůh svůj plán, že se můžeme na něco těšit. Náš osud není temný a bez výhledu. Naopak. Jsme v Božích rukách jako konkrétní jedinci. Smíme věřit, že bude zachováno vše, čím jsme, co tvoří naši individualitu. Pro Hospodina nejsme houf duší vhodných k novému použití, ale jsme jedinci s konkrétními osudy, které Bůh zachraňuje tím, že nám dává nové, nepomíjitelné tělo, tělo oslavené, tělo, kterému neskřípou kluby, nevypadávají vlasy a nekazí se zuby.

Až se bude zase někdo posmívat naší víře, až bude někdo pochybovačně kroutit hlavou nad tím, že vzkříšení je věc nemožná, smíme vyznat, že minimálně jeden už vzkříšen byl a že nám tento náš Pán slíbil, že stejnou cestou, kterou kráčel on, půjdeme i my. A můžeme dodat i to, co jsme slyšeli dnes – nevstaneme v tomto našem chatrném a pomíjivém těle, ale vstaneme řádně vybaveni pro život věčný s tělem nepomíjitelným.

Mohl jsem skončit. Říct amen a udělat tečku. Ještě jednu věc bych ale rád dodal – to pro ty, kteří by snad řekli: A není to jedno? Co záleží na nějakém vzkříšení? Hlavní je, abychom žili slušně. Nikdo nic nemá proti slušnému životu, ale přece jen – každého člověka nesmírně ovlivňuje, co vidí před sebou. Jestli žije s nadějí nebo bez naděje. Jestli očekává soud a peklo, nebo jestli čeká spásu a nebe. Jestli si uvědomujeme, že záleží na každém našem dnu, na každé hodině. Že žijeme neopakovatelné životy a že nejsme omezeni jen na tento život, ale že máme před sebou i život věčný. A život bez perspektivy a naděje je hodně těžký. Amen

Kázání na 2.6.2013

1K 14,26-35: Co z toho plyne, bratří? Když se shromažďujete, jeden má žalm, druhý slovo naučení, jiný zjevení od Boha, ještě jiný promluví ve vytržení a další to vyloží. Všecko ať slouží společnému růstu. Pokud jde o mluvení jazyky, ať promluví dva nebo tři, jeden po druhém, a někdo ať vykládá. Kdyby neměli vykladače, ať ve shromáždění mlčí, každý ať mluví ve vytržení jen pro sebe a před Bohem. Z proroků ať promluví dva neb tři a ostatní ať to posuzují. Dostane-li se zjevení jinému ve shromáždění, nechť ten první umlkne. Jeden po druhém můžete všichni prorocky promluvit, aby všichni byli poučeni a všichni také povzbuzeni. Prorok přece ovládá svůj prorocký dar. Bůh není Bohem zmatku, nýbrž Bohem pokoje. Jako ve všech obcích Božího lidu, ženy nechť ve shromáždění mlčí. Nedovoluje se jim, aby mluvily; mají se podřizovat, jak to říká i Zákon. Chtějí-li se o něčem poučit, ať se doma zeptají svých mužů; ženě se nesluší mluvit ve shromáždění.

To je ale divné slovo, řeknete si. Většinou vnímáme za slovem Bible, jakkoli je třeba staré, něco, co nám souzní se současností. Většinou si řekneme, že se člověk a jeho povaha za ta léta nezměnily, že jsme pořád stejní. Docela jinak tomu je v tomto oddílu. Už ta první část na nás působí cize a možná i trochu divně.

V našich bohoslužbách probíhá vše jinak. Ne že bychom se všelijak nedělili o aktivitu. I dnes se do bohoslužeb aktivně zapojuje víc osob. Faráře někdy zastoupí určený člen sboru i při kázání. Někdo čte z Bible, jiný vyučuje děti v nedělní škole, další může mít oznámení. I pro nás platí, že nemáme rádi v bohoslužbách zmatek. Vše běží podle určitých pravidel a zvyklostí, které sice nejsou nezměnitelné, ale obvykle je neměníme příliš často a někdy také ne docela rádi. To jsou momenty, které nám mohou znít srozumitelně a blízce. Ten zbytek je z jiného těsta. V našich shromážděních zjevení od Boha nepřednáší kdokoli a kdykoli, a už vůbec se vyhýbáme mluvení ve vytržení, v jakémsi posvátném transu. Také nebývá zvykem mluvit jazyky a už vůbec se nepočítá s tím, že by vystoupil nějaký prorok. Apoštol Pavel dokonce předpokládá, že mohou třeba všichni postupně prorocky promluvit, jen mu jde o to, aby se nepřekřikovali, aby nemluvili jeden přes druhého, aby to jejich vystupování nebylo na úkor srozumitelnosti. Prorok ovládá svůj dar. Bůh není Bohem zmatku, nýbrž Bohem pokoje.

Možná bychom našli apoštolem zmiňované momenty spíš při našich biblických hodinách a dalších shromážděních. Tam se lidé podle svého obdarování můžou modlit, můžou se připojit k výkladu, podělit se o svoje pochopení daného místa, je tam větší volnost než při nedělních bohoslužbách. Proč vlastně, ptáme se?

A zkusme si odpovědět. Možná se naše bohoslužby vyvinuly právě tímto směrem proto, aby nedocházelo ke zmatku. Stačí si vybavit, když někdy při biblické či při nějaké přednášce začne mluvit víc lidí současně. To potom nevíte koho zrovna poslouchat. Toho, kdo je nejblíž, nebo toho, kdo je na opačné straně stolu a zdá se, že mluví k věci? V kroužku deseti, patnácti lidí se to ještě dá zvládnout, ale představme si sešlost sto, dvě stě lidí. Chaos je nežádoucí, kontraproduktivní. I první církev, která byla silně zmítána poryvy Ducha Božího, kde bylo mnoho lidí, kteří byli sami v šoku z toho, co prožili, co s nimi Bůh učinil, se musela naučit určitému pořádku a zklidnění. Apoštol popisuje situaci, která je pro nás částečně nepředstavitelná, ale současně jasně rozumíme, jakým směrem míří. Uspořádává to, co se ve sboru děje. Dává tomu řád. Korintští neměli jasná pravidla. Skákali si do řeči, přeli se o to, co je důležitější – mluvit jazyky, nebo prorokovat, nebo vykládat význam, nebo si připomínat slova Písma? Pavel k tomu říká – všechno má mít své místo. Je třeba si rozdělit úlohy, přidělit si čas, prorokovat můžou třeba všichni, ale jeden po druhém, protože i prorokování je možné ovládat. Vlastně jsme v tomto textu svědky toho, jak se ustavuje určitá liturgie. Jak se dávají dohromady jednotlivé části bohoslužeb. Od těch dob uplynul dlouhý čas a změnilo se toho víc. Nemluvíme ve vytržení, neprorokujeme (nebo tomu tak neříkáme). Ale i my vnímáme, jak je dobře, že mají různé projevy v bohoslužbě své místo. Jak je dobře, že v bohoslužbě jsou modlitby i písně, že tam je slovo Písma i jeho výklad, že jsme informováni i o praktických věcech i o duchovních.

Myslím ale, že asi nás všechny hodně zajímá, proč to vypadá, jako kdyby apoštol Pavel měl něco proti ženám. Možná měl. V epištole Korintským přece také píše, že je pro muže lépe, když žije bez ženy. Na několika místech slyšíme zdůraznění, že muž je hlavou ženy. Dnes jsme navíc slyšeli, že ženy mají ve shromážděních mlčet. Jak se s tím srovnat v dnešní době, kdy věci běží jinak. Nebo máme vyučovat dorůstající generaci mládenců, že jsou pány tvorstva a dorůstajícím dívkám vštěpovat, že jsou podřízené mužům? To jsou docela zásadní otázky. Před sto lety nebudily výroky apoštola Pavla žádné otázky u většiny posluchačů – ani u mužů, ani u žen. Společnost byla jednoznačně patriarchální. Muži rozhodovali. První zemí, kde začalo platit volební právo žen, byl Nový Zéland v roce 1893, na počátku století přibyla Austrálie a do roku 1916 ještě některé Skandinávské země. To je myslím dnes dost nepředstavitelné. Ženy nejenže volí, ale také jsou voleny. Ale zpátky k časům apoštola Pavla – jak je možné, že současně Pavel říká v epištole Galatským: není už rozdíl mezi mužem a ženou, všichni jsme jedno v Kristu Ježíši a také řekne, ať žena ve shromáždění mlčí?

Jak máme porozumět těmto slovům? První možný výklad, nebo spíš pohled na věc je ten, že se tím přestaneme zabývat, odsouhlasíme to a budeme považovat vývoj minimálně posledních sto let ve společnosti za vývoj chybný. Půjde-li to, zrušíme rovnoprávnost obou pohlaví a vrátíme se do dob 19. století nebo raději ještě dál do minulosti. Další možností je si říct, že Pavel měl opravdu nějaký špatný vztah k ženám a jeho názor je tedy ovlivněn třeba špatnou zkušeností. Osobně se mi ani jedna z těchto variant nepozdává. Další zkusím naznačit pomocí příběhu, který mi vyprávěla jedna členka sněženského sboru. Při jednom ze shromáždění nastalo ticho poněkud nezvykle brzy. Varhaník přestal hrát, jako když utne a do nastalého ticha zazněl hlas jedné sestry, která nestačila zabrzdit svůj jazyk: „A já to dělám na cibulce.“ Existuje vážné podezření, že v Korintu, který byl prolezlý kdejakými špatnostmi, mnohé sestry ve sboru nejen povídaly o věcech, které s bohoslužbou nesouvisely, ale dokonce se dostávaly do jakýchsi hysterických stavů, které souvisely s pohanstvím, vykřikovaly a nekontrolovaně rušily bohoslužby. Muži na tom nebyli o mnoho lépe. Ti se zase překřikovali se svými proroctvími a s mluvením jazyky. Pro tento výklad mluví fakt, že se jedná o logický sled pokynů. Apoštol mluví o řádech pro bohoslužby, probere jednotlivé projevy Ducha a nakonec korintským ženám zakáže promluvit docela, protože se bojí, aby se zase neprojevily tak neblaze, jako tomu obvykle bývalo. Každopádně v tomto pojetí není zákaz mluvení žen universálně platný. Vztahuje se na Korint a tehdejší dobu. Neznamená to, že by ženy neměly stejná práva jako muži.

Je ale možné se na všechno podívat ještě trochu jinak. Apoštol Pavel předává své pokyny tak, aby byly srozumitelné pro společnost, jak tehdy fungovala. Slovo shromáždění nemusí znamenat jen shromáždění celé církve v neděli. Může znamenat též shromáždění, kde se rozhoduje. Při takových sešlostech se tehdejší ženy neúčastnily a to se nemá nijak revolučně měnit. To chce čas, k tomu musí společnost dozrát. Ženy můžou klidně mluvit při bohoslužbách, mohou mít proroctví, mohou vykládat Písmo, jen ještě nenastal čas, aby byly též ve vedení sborů. Je to stejné, jako když Pavel nenapíše Filemonovi, že je třeba zrušit otroctví, jen ho požádá, aby se k uprchlému otroku choval jako k bratru. Pavel není pro revoluční změny, ctí zavedené pořádky a věří, že to nové se časem prosadí.

Situace se opravdu za léta změnila a je třeba vyložit ani ne tolik to, co apoštol Pavel řekl kdysi, ale co by řekl dnes. Co je dnes tím, co ruší při našich setkáních? Co je pořádkem a co nepořádkem při bohoslužbách? Jak má vypadat společné setkání, abychom z něho odcházeli posilněni a povzbuzeni. Dnes bychom řekli, ať mlčí ti, kdo ničí společné dílo. Ať mlčí ti, kdo svými řečmi zavádějí Boží lid na scestí. Jestliže je společnost otevřená působení žen i jako těch, kdo něco řídí a vedou, pak ani v církvi neexistuje důvod tomu bránit.

Kdybychom chtěli shrnout apoštolův záměr dnes, řekli bychom – Pavlovi jde o to, aby byl při bohoslužbách pořádek, aby se lidé nepřekřikovali, aby nebyli hysteričtí ve svých projevech a aby způsob vedení církve neodporoval současné praxi celé společnosti. Amen

Kázání na 26.5.2013

1K 13,1-13: Kdybych mluvil jazyky lidskými i andělskými, ale lásku bych neměl, jsem jenom dunící kov a zvučící zvon. Kdybych měl dar proroctví, rozuměl všem tajemstvím a obsáhl všecko poznání, ano kdybych měl tak velikou víru, že bych hory přenášel, ale lásku bych neměl, nic nejsem. A kdybych rozdal všecko, co mám, ano kdybych vydal sám sebe k upálení, ale lásku bych neměl, nic mi to neprospěje. Láska je trpělivá, laskavá, nezávidí, láska se nevychloubá a není domýšlivá. Láska nejedná nečestně, nehledá svůj prospěch, nedá se vydráždit, nepočítá křivdy. Nemá radost ze špatnosti, ale vždycky se raduje z pravdy. Ať se děje cokoliv, láska vydrží, láska věří, láska má naději, láska vytrvá. Láska nikdy nezanikne. Proroctví – to pomine; jazyky – ty ustanou; poznání – to bude překonáno. Vždyť naše poznání je jen částečné, i naše prorokování je jen částečné; až přijde plnost, tehdy to, co je částečné, bude překonáno. Dokud jsem byl dítě, mluvil jsem jako dítě, smýšlel jsem jako dítě, usuzoval jsem jako dítě; když jsem se stal mužem, překonal jsem to, co je dětinské. Nyní vidíme jako v zrcadle, jen v hádance, potom však uzříme tváří v tvář. Nyní poznávám částečně, ale potom poznám plně, jako Bůh zná mne. A tak zůstává víra, naděje, láska – ale největší z té trojice je láska.

Apoštol Pavel Korintským ukazuje, co je nejdůležitější součástí jejich křesťanství. My jsme směli po několik nedělí sledovat, jak přesně tímto směrem apoštol uvažuje. Několikrát ukazoval Korinťanům, jak jejich slabá láska působí ve sboru problémy a nakonec, když se potom mluví o duchovních darech, když slyšíme, že se i kolem těchto darů dokázali hádat a všelijak na sebe být zlí, tak konečně přijde Pavel naplno s chvalozpěvem na lásku. Dvanáctá kapitola končila slovy: „Usilujte o vyšší dary.“ A nyní Pavel mluví o tom, co je vyšším darem, než je třeba dar uzdravování, než je dar prorokování nebo i jakýkoli jiný dar.

Bez lásky se ukazuje všechno naše lidské konání nesmyslné a zbytečné. Co jsou platná hezká slova? Co zmůže sebelepší výmluvnost, když člověk nemá lásku? Postupně, jeden po druhém probírá apoštol dary Ducha i velké lidské činy a ukazuje, jak jsou bez lásky nicotné. Ani prorokování, ani poznání, ani víra, která by hory přenášela, nemá takovou moc, aby překonala moc lásky. I kdyby se člověk vydal v oběť – apoštol mluví dokonce o oběti života – pokud při tom nebude velká láska, je to k ničemu. I velké činy se poměřují tím, proč jsou činěny. Někdo se třeba obětuje s nadějí, že vstoupí do historie jako hrdina. Mnoho sebevražedných atentátníků předpokládá, že když položí svůj život, budou oslavováni jako mučedníci a vstoupí do ráje hlavní branou. Dělají to pro slávu, nebo z hlouposti a naivity. Rozhodně to nedělají z lásky. Z lásky se obětuje třeba matka za své dítě, kterému hrozí nebezpečí. Nasadí svůj život, aby dítě mohlo žít. Rozumíme dobře, že na apoštolových slovech o lásce nejen něco je, ale že jsou naprosto pravdivá. V uplynulých dnech jsme také směli poznat na příkladech, jak láska dává smysl životu – v pátek jsme si připomněli Přemysla Pittera a jeho lásku k dětem v nouzi ve filmu „Milujte své nepřátele“. Lásku, která se neomezovala na děti křesťanské, židovské, německé, české. Lásku, která naopak překonávala každou různost a každou bariéru. A včera jsme slavili výročí Diakonie a zase jsme mohli za tímto výročím rozeznávat tu velkou lásku, se kterou jedni Diakonii zakládali a druzí v tomto díle pokračují. Jak se to dílo bez lásky nedá konat, jak velké sousto by to pro člověka bylo, kdyby do takového díla šel jen sám za sebe.

Ona s tím vším souvisí i jedna velká otázka. Kde máme vzít lásku? Apoštol nám tu říká jaká má ta láska být – je trpělivá, laskavá, nezávidí, nevychloubá se, není domýšlivá, nejedná nečestně, nehledá svůj prospěch, nepočítá křivdy. O jé. To by snad musel být jeden úplný světec, řeknete si snad. Kdo to dokáže? A můžeme se to nějak naučit? Můžeme takovou opravdovou lásku v sobě nějak vypěstovat? Odpověď z první ruky zní: Nemůžeme to v sobě nijak vybudit, vyvolat. Nejsme sami od sebe takové lásky schopni. Člověk není od přirozenosti poskládán tak, aby byl láskyplnou bytostí. Bojuje o přežití, hledá svůj prospěch, snaží se prosadit. Jako každý jiný živočich. Schopnost lásky je nám ovšem dána darem. A apoštol to ukazuje jako dar největší. A zatímco se nemůžeme a nemáme pachtit za dary jako je dar uzdravování, prorokování či mluvení jazyky, o tento nejvyšší dar usilovat smíme. Láska je tedy něco jako náš životní cíl. Meta, ke které smíme mířit. Nabídka Boží, o kterou stojí za to v dobrém slova smyslu i bojovat. Kterou bychom neměli minout a prošvihnout.

Lásku tedy v první řadě dostáváme. Dostáváme tu lásku lidskou, mateřskou, rodičovskou, dostáváme lásku i od jiných lidí, než jsou rodiče, od životních partnerů a dostáváme lásku od Boha. Zpátky do světa zrcadlíme to, co do nás bylo vloženo. Pokud stojíme o to, aby skrze nás šla do světa Boží láska, potřebujeme se otevřít vůči Bohu, abychom jeho lásku v co největší míře přijali. Protože jsme to my sami, kdo stojíme v cestě Božímu působení. Je to náš strach z nového, nečekaného, neprozkoumaného. Je to naše obava z neznámého. Ale smíme slyšet, že Bůh s námi nezamýšlí nic zlého. Smíme si uvědomit, jaká je ta jeho láska, která šla tak daleko, že poslal svého Syna, abychom my směli přijmout z jeho ruky život, odpuštění, spásu a naději pro budoucnost. Připomínáme si při našich setkáních Boží činy. Na biblických mluvíme o vyvedení z Egypta – je to čin Boží lásky. Připomínáme si oběť Ježíše Krista na kříži – zase jde o jeho lásku v té nejryzejší podobě. Když se zaposloucháme i do různých osobních svědectví lidí, kteří se s Bohem setkali, vždycky se setkali s Boží láskou.

Apoštol Pavel napsal Korinťanům, jak poznají, že jednají z lásky. A jeho slovo zůstalo v platnosti i pro nás. Je dobře, že máme určité měřítko, které smíme přiložit na své jednání a smíme si tak uvědomit, zda náš konkrétní čin byl z lásky, nebo byl z našeho sobectví nebo prostě jen z naší přirozenosti. A není takový problém v tom, že se každý z nás někdy dostaneme do situace, že třeba jednáme netrpělivě, nelaskavě, že se chlubíme a počítáme křivdy. Je to nepěkné, ale občas se to stane každému z nás. Opravdový problém začíná tam, kde si jako ti Korintští budeme myslet, že jsme dokonalí. Že to tak má být. Že je v pořádku naše netrpělivost, nelaskavost a domýšlivost. Že hledání vlastního prospěchu je správná vlastnost. Zkrátka když přestaneme mířit za vyššími dary, když přestaneme usilovat o lásku.

Ono to má ještě jednu souvislost, totiž souvislost se smyslem celého života. Až přijde jeho konec, bude všechno částečné a nedokonalé pryč. Spadne z nás slupka toho, čím jsme se obalovali. Říkává se, že své bohatství si člověk do hrobu nevezme. Až bude to všechno dočasné překonáno, co z nás zbyde? Docela důležitá, podstatná otázka. Zůstane to, co bylo učiněno z lásky nebo s láskou. To, co jsme udělali bez nároků na odměnu, na uznání, na ocenění. To, v čem jsme se obětovali pro druhé, když jsme nasadili svou kůži pro prospěch jiných, když jsme se někoho zastali, když jsme někoho potěšili a povzbudili. To, co bylo učiněno z lásky, nikdy nezanikne, to si s sebou neseme na věčnost. Amen

Kázání na 19.5.2013 Svatodušní

1K 12,4-11: Jsou rozdílná obdarování, ale tentýž Duch; rozdílné služby, ale tentýž Pán; a rozdílná působení moci, ale tentýž Bůh, který působí všecko ve všech. Každému je dán zvláštní projev Ducha ke společnému prospěchu. Jednomu je skrze Ducha dáno slovo moudrosti, druhému slovo poznání podle téhož Ducha, někomu zase víra v témž Duchu, někomu dar uzdravování v jednom a témž Duchu, někomu působení mocných činů, dalšímu zase proroctví, jinému rozlišování duchů, někomu dar mluvit ve vytržení, jinému dar vykládat, co to znamená. To všechno působí jeden a týž Duch, který uděluje každému zvláštní dar, jak sám chce.

Kdysi o letnicích sestoupil na učedníky Duch svatý. Z hloučku nervózních, bojácných žáků Ježíše Krista se stala skupina odvážných mužů a žen, kteří začali zvěstovat po světě zprávu o tom, že Ježíš je Syn Boží, že byl vzkříšen a skrze něho docházíme spasení. Čím to bylo, že na jejich slova se najednou tolik lidí obracelo na víru? Jak se to stalo, že se v jediném dni přidalo třeba na tři tisíce nových členů k církvi? Jde nám to těžko na rozum. I v létech, kdy se určitým společenstvím velmi dařilo, přišlo i v takové Praze jen pár desítek nových lidí. Ne že by to bylo málo, ale s tou první dobou to má jen máloco společného. V čem byla první církev jiná?

První, co nás logicky napadne je právě poukázat na přítomnost duchovních darů. Duch svatý přinesl apoštolům, učedníkům a učednicím Ježíše Krista novou sílu a nový elán. To první, co jsme slyšeli už ve čtení, bylo o srozumitelnosti – zvěst o Kristu se stala srozumitelnou pro všechny. Už nezáleželo na tom, z jaké byl kdo země. Prvotní církev dokázala oslovit všechny shromážděné. To slovo nebylo jen pro židy, ani jenom pro Římany či Řeky. Nebylo jen pro chytré, ani jenom pro hloupé. To je rozhodující. Neuzavírat se před světem, nebudovat církev na principu společenství, které je nějak dopředu vymezeno a omezeno. Jestli něco bylo v té první době převratné a nové, pak šlo právě o skutečnost, že evangelium bylo pro všechny.

Z toho, co napsal apoštol Pavel do Korintu také vyplývá, že těch darů Ducha bylo podstatně víc. Píše se tu jasně o rozdílných obdarováních. Dokonce je tu řečeno velmi odvážně „každému je dán zvláštní projev Ducha ke společnému prospěchu“. Apoštol to potom čtenářům přiblíží tak, že některé duchovní dary vyjmenuje. Někdy se vedly vášnivé spory o to, zda tyto dary jsou ty jediné možné nebo zda může mít člověk i nějaké jiné obdarování. Myslím, že není pochyb – darů Ducha je mnoho. Jsou rozličné, jsou pestré, jako je život pestrý. Jen málokdo může říct, co všechno bude někdy pro společenství lidí v církvi potřebné. Jaký dar bude zrovna velmi žádoucí. Možná by někdo chtěl mít nějaké viditelné zřetelné obdarování, ale to není otázkou naší volby. Nemohu se rozhodnout mít dar uzdravování. Nemohu se rozhodnout být prorokem. Smím si ale být jistý, že nějaký dar mám – však i proto ten náš text končí slovy „To všechno působí jeden a týž Duch, který uděluje každému zvláštní dar, jak sám chce.“ Když přemýšlíme o tom, jak je možné, že v oněch prvních dobách zažívala církev takový rozmach, pak jsem přesvědčen, že za tím stála i jistota tehdejších křesťanů o jejich obdarování. Byli si jisti tím, že mají nějaký duchovní dar. Věděli, že i na nich záleží. Když se tato jistota naruší, začíná to skřípat. Podívejme se nejprve, jak to začíná skřípat v korintském sboru.

Jak už jsem tu několikrát naznačil, Korinťané mezi sebou vedli různé spory. Dělili se na stoupence Pavla či Apolla. Dohadovali se o různých otázkách. Nebyli jednotní. A také – a to je důležité ve vztahu k duchovním darům – považovali některé duchovní dary za důležité, jiné ne. Po některých toužili, jiné zcela pomíjeli. Apoštolova slova, která jsme si dnes připomínali, vyslovil apoštol ne proto, že by chtěl dělat Korinťanům přednášku o duchovních darech, ale proto, že viděl, jak se ti lidé chovají jeden vůči druhému. Před čtrnácti dny jsme tu mluvili i o tom, jak na sebe nečekali při hodech lásky a jak ti chudí zůstávali zase o hladu. Problém byl ale i s dary Ducha. Kdo v Korintu mluvil jazyky, platil za dobrého. Nikomu nevadilo, že to jeho drmolení je pro ostatní nesrozumitelné. Kdo uzdravoval, byl také „pan někdo“. Vedle něj byl ten, kdo měl třeba dar vlídného slova jen úplná nicka. A přitom všechny dary jsou důležité, píše apoštol. Všechny slouží společnému prospěchu. Tady se dostáváme k jádru věci. Jakmile lidé ve sboru přestanou chápat, že mají všichni něco důležitého, čím slouží ostatním, jsme ve slepé uličce a na špatné cestě.

Problém Korintských byl především v této rovině. Bylo to přece jen v prvních dobách církve. Všechno bylo nové, živé. Dary Ducha byly docela zřetelné. Jen se začali někteří povyšovat nad druhými. Někteří se stavěli do role: „My dar Ducha máme a vy ne“. Nedostatek lásky, který se projevoval různým způsobem, třeba i tak, že se z Božích darů stalo něco, co lidi rozdělovalo, co už společnému prospěchu vůbec nesloužilo.

Nás pochopitelně zajímá, jak jsme na tom dnes s duchovními dary. Funguje to všechno stejně, jako to fungovalo kdysi? A pokud ano, jak je možné, že neprožíváme stále tak velký zájem o církev, jak to smíme vnímat podle biblického svědectví v dobách první církve? Nějak se nám nezdá, že by v našich sborech byl úplně stejný problém jako v Korintu. Ačkoli i dnes se objevuje neláska mezi lidmi ve sboru, objevuje se pýcha a nadřazenost jedněch nad druhými. Co ale mnohem zásadnějším způsobem ubližuje fungování sborů je zredukování počtu osob, u kterých se vůbec nějaké obdarování předpokládá. Některé sbory fungují už zcela jako sbory jednoho muže či jedné ženy. Předpokládá se, že farář či farářka jsou rozhodující, že to nějak zásadně vytrhnou. Přitom jde hlavně o to, aby si každý člen sboru uvědomil, že má nějaký dar a to takový, že jím může sloužit druhým, že tím darem může sloužit sboru. Někdo rozumí hudbě, může hrát na varhany, jiný může zpívat, vést pěvecký sbor, další je schopný v naslouchání druhým a stává se jakýmsi zpovědníkem pro ostatní. Někdo má dar moudrosti a umí poradit ve složitých životních situacích, někdo má dar předávat víru, jiný projevuje dar třeba svou pravidelnou účastí. Další pracuje s dětmi, jiný navštěvuje bratry a sestry v nouzi. I děti si mohou být vědomé svých darů. I ony můžou přivést do společenství své spolužáky a spolužačky. Každý může vědět, že i na něm záleží, jestli se víra bude šířit. Jsme v situaci, kdy máme naději na rozvoj církve jedině ve chvíli, kdy se chopíme všichni díla, kdy dáme svá obdarování dohromady. Kdy na Boží vinici vyjdou mnozí a ti, kdo už nemohou jít do té nejtvrdší práce, budou alespoň ty druhé modlitbou podporovat. Je dobře, že si smíme být jisti – máme každý obdarování od Ducha Božího. Nejsme v ničem ukráceni. Není to nedostatek Boží přízně, co nás brzdí. Máme spíš jakousi falešnou skromnost, netroufáme si se svým darem vyjít ven. Amen

Kázání na 5.5.2013

1K 11,20-22;33-34: Když vy se však shromažďujete, není to už společenství večeře Páně: každý se dá hned do své večeře, a jeden má hlad, druhý se opije. Což nemáte své domácnosti, kde byste jedli a pili? Či snad pohrdáte církví Boží a chcete zahanbit ty, kteří nic nemají? Co vám mám říci? Mám vás snad pochválit? Za to vás nechválím!

A tak, bratří moji, když se shromažďujete k společnému stolu, čekejte jeden na druhého. Kdo má hlad, ať se nají doma, abyste se neshromažďovali k odsouzení. Ostatní věci zařídím, až přijdu.

Večeře Páně je vedle slov synoptických evangelistů, tedy Matouše, Marka a Lukáše zřetelně a jasně zmiňována právě v jedenácté kapitole první knihy do Korintu. Najdeme v ní ustanovení i připomenutí, jak důležité je, aby člověk vnímal rozdílnost společenství svaté večeře od běžného stolování doma v kuchyni. Někdy soustředíme pozornost při čtení této jedenácté kapitoly právě na tyto skutečnosti. Proto jsem ale záměrně přečetl jen tu část, která nám někdy trochu uniká. Obraťme proto svou pozornost na ta slova, která apoštol Pavel začíná výtkou na adresu Korinťanů.

„Když vy se však shromažďujete, není to už společenství večeře Páně.“ To je zajímavé. Lze se setkat při lámání chleba a při pití z jednoho kalicha a přitom je něco v nepořádku, přitom nejde o večeři Páně. Co Korintským chybělo? V čem se setkávali špatně? Jak je možné, že nestačí prostě přijít do shromáždění, potom vzít chleba a víno, sníst to, co dostanu, vypít ten jeden lok a jít pryč? Večeře Páně by pak fungovala jako tableta nějakého účinného léku. Sním a vypiju to, co se mi dává a už to funguje, už se začnou dít velké věci. Kéž by to mohlo být tak jednoduché. Jenže večeře Páně takhle magicky nefunguje. Ježíš kdysi zaslíbil, že bude přítomen tam, kde se třeba jen dva nebo tři sejdou v jeho jménu. Dal nám možnost slavit jeho večeři, abychom si mohli opakovaně uvědomovat, že jeho tělo bylo za nás vydáno a jeho krev byla za nás prolita. Opravdový užitek z této hostiny ale vzniká právě tam, kde může být Kristus uprostřed svých lidí, tedy tam, kde se schází v jeho jménu. Ukažme si, co konkrétně nebylo v Korintu v souladu se záměry Ježíše Krista.

Apoštol píše: „Každý se dá hned do své večeře, a jeden má hlad, druhý se opije.“ Tady čteme něco pro nás nezvyklého, něco zvláštního. Naše stolování s Kristem nebývá spojené se společným jídlem, ačkoliv třeba to pohoštění po bohoslužbách může dávnou praxi trochu připomínat. Tehdy když se sbor sešel ke shromáždění, tak se většinou scházeli současně k takzvaným agapám, hostinám lásky. Mělo to svůj velmi praktický důvod. Většina křesťanů byla z řad otroků, někteří na tom byli dost bídně. Ti bohatší, kteří ve sboru byli také, připravili jídlo pro ostatní. Původně krásná myšlenka i krásná praxe. Jak lépe vyjádřit sounáležitost mezi bratřími a sestrami? Jistě to silně působilo na mnohé příchozí, určitě pak velmi autenticky vyznívalo kázání apoštolů o milosti, kterou jsme zadarmo spaseni. Vždyť zde lidé dostali také zadarmo najíst, pro některé takové společné jídlo znamenalo možnost přežití. Taková byla tehdy doba. Jenže i tahle krásná praxe se dá překroutit a zdeformovat. Korintští bohatí sice po nějaké době nosili jídlo a pití, ale začali uvažovat sobecky a zištně. Přišli včas, raději třeba i o něco dřív a snědli hned to, co si přinesli. „Každý se pustil do své večeře.“ Už se nechtěli dělit. Přestali myslet na potřebné. Přinesli toho dost, ale snědli všechno sami a vypili všechno sami. Když potom přišli ti chudší, našli tam prázdné stoly, nebo jen pár zbytků a opilé bohatce. Do takové situace má začít bohoslužba! Jak může člověk v takové situaci děkovat Bohu, jak má mít radost v srdci, jak má vnímat Boží milost, když se mnozí právě setkali s velkým zklamáním, s nemilosrdným jednáním některých bratrů a některých sester? Apoštol je z jejich praxe přímo znechucen. „Což nemáte své domácnosti, kde byste jedli a pili? Pohrdáte církví Boží? Chcete zahanbit ty, kdo nic nemají? Za to vás nechválím!“ My se ovšem musíme zeptat, co to těm Korintským chybí? Co je důležité i pro naše dnešní setkávání?

Odpověď je velmi prostá. Korinťanům chyběla láska. Přestali mít rádi jeden druhého ve sboru. Začali řešit, co je moje, co je tvoje. Proto pro společenství svaté večeře je dodnes důležité to, v jakém vztahu jsou lidé, kteří se kolem jednoho stolu setkávají. Proto býváme vyzýváni k tomu, abychom se na slavení společného stolu připravovali. Proto také myslíváme před večeří Páně na své viny vůči druhým lidem, proto chceme napravit to, co se nám nepodařilo, zejména to, kde naše jednání zasáhlo naše bližní. Proto si někdy podáváme ruce a přejeme si pokoj – abychom se ujistili, že naše vzájemné vztahy jsou v pořádku, že u nás ona křesťanská láska nevychladla, že tu chceme být s druhými, že si nejdeme k večeři Páně jen jako k doktorovi pro osobní medicínu, ale že při společném stolování s Kristem myslíme na potřeby druhých a chceme jim být prospěšní. Korinťané a lidé v první církvi všeobecně měli mít večeři Páně jako vrchol společného shromáždění lásky. Shromáždění, které tehdy zahrnovalo i společné jídlo, sdílení se o základní potřeby, vlastně o prostředky k přežití. Dnešní církevní shromáždění jsou trochu jiná. Nejsme závislí na tom, co nám kdo přinese z bohatších bratří nebo sester. Nemáme většinou hmotnou nouzi. Přece ale i my máme mít lásku jedni k druhým. Máme mít zájem o druhého, o jeho potřeby, o to, co ho trápí, s čím právě zápasí.

Měli to vlastně kdysi v církvi o dost jednodušší. Apoštol nakonec napsal Korinťanům, aby čekali s jídlem jeden na druhého. Jestli má někdo nepřekonatelný hlad, tak se má najíst doma. Ostatní že apoštol zařídí, až přijde. Kéž bychom mohli něco tak jednoduchého říct na adresu současné církve. Kéž by stačilo počkat na druhé. Někdy se ptáme, jak smíme být užiteční tomuto světu, který je plný jídla a pití, který je přesycený kulturou, sportem, všelijakými volnočasovými aktivitami? Jak podat pomocnou ruku, když ji mnohem lépe podává buď stát, nebo různé organizace, občanská sdružení, charity a diakonie. Co zbývá evangelickému sboru v tom či onom městě, na té či oné vesnici? Jistě – kázání Božího slova, služba svátostí, vyučování v křesťanských pravdách, pomoc při hledání pravdy, která je vyšší a je zakotvená v Bohu. Co ale jinak? Nabízení alternativního pohledu na svět, na život? Lepší prožití daného času pro děti a mládež, ale i pro dospělé? Pomoc při odchodu z tohoto světa? Narážíme na nezájem a rozličné jiné nabídky. A přece vnímáme, že jsou kolem nás mnozí lidé nešťastní, zakomplexovaní, nejistí, otrávení, bez elánu. Přece cítíme, že máme co nabídnout. Že víra jako taková je velkou pomocí. Že naděje pro život je opravdu potřebná a že láska ve sboru umí mocná kouzla a umí přesvědčit mnohé. Kéž je tedy každé naše shromáždění opravdovým společenstvím svaté večeře. Kéž v našich sborech vítězí láska. Kéž nacházíme cesty, jak tu být v lásce i pro druhé. Amen

Kázání na 28.4.2013

1K 6,12-14: ‚Všechno je mi dovoleno‘– ano, ale ne všechno prospívá. ‚Všechno je mi dovoleno‘– ano, ale ničím se nedám zotročit. Jídlo je pro žaludek a žaludek pro jídlo; Bůh však jednou učiní konec obojímu. Tělo však není pro smilstvo, nýbrž pro Pána a Pán pro tělo. Bůh, který vzkřísil Pána, vzkřísí svou mocí i nás.

Apoštol Pavel v této šesté kapitole prvního listu do Korintu rozvíjí problém, který se objevil už minule. Korinťané podceňovali význam těla, význam tělesné existence. Byli tak hodně moc soustředěni na duchovní skutečnosti, až přestávali dbát na základy slušného chování ve vzájemném životě a vztazích. Minule jsme četli o tom, jak se objevil případ, kdy jeden muž žil s ženou svého otce. Dnes se objevuje ideově stejný problém, jen v jiné variantě.

Apoštol začíná patrně oblíbeným argumentem Korinťanů v různých diskuzích. Tehdy říkali „všechno je mi dovoleno“. Měli na mysli, že si mohou žít podle své libosti, že na tělesném životě vůbec nezáleží. Podle jejich názoru bylo opravdu lhostejné, jak kdo žije. Zda se opíjí, ničí si tělo jinak. S kým žije, v jakých vztazích. To je přece ta pravá svoboda. To je svoboda, jak si ji dodnes někteří představují. Dělat si, co chci, co se mi zamane. Nebrat ohled vůbec na nic a na nikoho. Vždyť je všechno dovoleno. Podle Korinťanů kdysi a podle některých i dnes – to je údajně ta pravá křesťanská svoboda. Nebylo by samozřejmě divu, kdyby s tímto přístupem přicházeli lidé mimo církev. Problém byl v tom, že v Korintě mají tyto volnomyšlenkářské názory lidé ze sboru. Křesťanská svoboda je podle nich příležitostí k životu, který nebere ohled na nic a na nikoho.

Co na to apoštol? Možná bychom čekali, že se pustí hned do ostré polemiky, v níž vysvětlí, jak se nositelé těchto názorů mýlí. Apoštol se sice do polemiky pustí a názor jasně odmítne. Použije ale zajímavé argumenty. Je docela přívětivý a dokáže vše sdělit poměrně laskavě. Až překvapivě laskavě. „Všechno je mi dovoleno – ano, ale ne všechno prospívá.“ Křesťanská svoboda jde skutečně velmi daleko. Vlastně platí to, co se zdá jako něco nehorázného – všechno je mi dovoleno. Jenže současně má nad sebou křesťan ještě vyšší normu a vedle skutečnosti svobody má být schopen přijmout i fakt, že za to, co dělá, přebírá odpovědnost, a tudíž je dobrovolně schopen se něčeho odříct proto, že by jeho svoboda mohla druhému ublížit, případně že by mohla ublížit přímo jemu samotnému. Lze to samozřejmě demonstrovat na krajních příkladech – jistě může patřit ke křesťanské svobodě žít docela asociálně, potulovat se po ulicích, žebrat, popíjet krabicové víno. Výsledkem tohoto způsobu života je ovšem postupné zchátrání těla, předčasné stáří a smrt. Ano, je to dovoleno, ale neprospívá to. Nebo když člověk v rámci své svobody jezdí autem jak blázen, až jednoho dne před chodcem na přechodu neubrzdí své vozidlo a zabije člověka. Původně osobní svoboda jednotlivce se nakonec dotkla zásadním způsobem života druhého člověka a nejen toho přejetého, ale také jeho blízkých. Je s podivem, že tak elementární a jasné věci nejsou automaticky jasné každému člověku. Je neuvěřitelné, že se my lidé znovu a znovu dostáváme do situací, kdy obhajujeme své pochybné jednání nárokem na svobodu.

Argument prospěšnosti či neprospěšnosti určitého jednání ale není argument jediný. Apoštol přidává ještě argument „všechno je mi dovoleno – ano, ale ničím se nedám zotročit“. Připomíná tak, že to není jen o tom, abychom zvažovali dopady svého jednání na životy druhých i na život vlastní, ale že je to také o tom, zda to, co považujeme za projev svobody, není ve skutečnosti projevem naší naprosté nesvobody, našeho zotročení. To se v současné době nejvíc projevuje u různých závislostí – ať už na alkoholu, tabáku, ale také u závislostí drogových. I v těchto případech mají často lidé pocit, že si ledacos můžou dovolit, že jim se přece nemůže přihodit to, aby se stali závislými. Ostatní to také zvládají, tak proč by na tom měli být oni jinak. Upozornění, že se nemáme dát ničím zotročit je přitom klíčové. Spása znamená konec otroctví. Spása znamená, že například přestanu být egyptským otrokem – tohle zažili Izraelci, když vyšli z Egypta a stali se svobodnými lidmi. Nebo znamená spása, že opustím dosavadní způsob života a přestanu být závislým – na drogách, na lidech, na určitém chování, na penězích, na konzumním způsobu života, na svém zaměstnání. To uvádím hlavně proto, aby bylo jasné, že se můžeme nechat zotročit rozličným způsobem. Některé závislosti jsou o to zákeřnější, že nevypadají příliš zle a ti lidé, kterých se to týká, na první pohled nejednají úplně asociálně. Teprve na druhý či třetí pohled pochopíme, že něco není v pořádku. Workoholik může být zprvu pozoruhodný svou pracovitostí. Až později vyjde najevo, že v jeho jednání je něco patologického, něco, co ubližuje jemu i druhým. Nebo takový perfekcionista – nejprve může být zajímavé sledovat, jak chce mít všechno za každou cenu dokonalé a přesné. Jenže co v tomto světě je přesné? Ani lidský obličej není dokonalý a symetrický. Neexistují dva stejné otisky prstů a touha po něčem perfektním a dokonalém se brzy stane pro okolí velkou otravou a velkou nesvobodou.

Apoštol dokonce upozorňuje na jednu závislost, která nás pokouší velmi často a tou je jídlo. Denní potřeba nasycení se také může proměnit v něco, co na sebe strhává až příliš pozornosti, co je nakonec až nezdravé. „Jídlo je pro žaludek a žaludek pro jídlo.“ To je jasné. Apoštolova myšlenka je nová až ve chvíli, kdy k tomu dodá – „Bůh však jednou učiní konec obojímu.“ Přílišné soustředění na něco, co jednoho dne skončí – i to nás může upozornit, že zde cosi není v pořádku. Apoštol přitom stejnou měrou míří na ty, kdo si bez pořádného jídla nedokáží představit spokojený život. Myšlenkový pohlavek tu dostává zarytý pojídač jitrnic, ale také zarytý zastánce zásadně zdravé výživy. Oba se příliš soustředí na něco, co nemá budoucnost. Přitom všem ale opět zazní, že na tělesném záleží. Jde totiž o to, že naše tělo tu je pro Pána a Pán pro tělo.

Jak rozumět tomuto zvláštnímu sdělení? Asi tak, že tím co děláme, co jíme, jak se chováme, máme vzdávat chválu Bohu. A na druhou stranu – Pán má budoucnost i pro naše tělo. „Bůh, který vzkřísil Pána, vzkřísí svou mocí i nás.“ Nejsme proto odpůrci toho, co se týká těla a hmoty, ale současně čekáme, že Bůh dá i našemu tělu nový rozměr a zachrání nás lidi nejen jako nějaké čiré duše, ale že nás zachrání i s naším tělem. Tohle kladné přitakání lidské tělesnosti v jiných náboženstvích příliš nehledejte. To je perspektiva křesťanská. Amen.

Kázání na 21.4.2013

1K 5,6-8: Vaše vychloubání není dobré. Nevíte, že ‚trocha kvasu všechno těsto prokvasí‘? Odstraňte starý kvas, abyste byli novým těstem, vždyť vám nastal čas nekvašených chlebů, neboť byl obětován náš velikonoční beránek, Kristus. Proto slavme velikonoce ne se starým kvasem, s kvasem zla a špatnosti, ale s nekvašeným chlebem upřímnosti a pravdy.

Apoštol toho má vůči Korintským křesťanům hodně na srdci. Minule jsme slyšeli o tom, jak vyzýval k pokoji mezi znesvářenými proudy ve sboru. Dnes vysvětluje, v čem prakticky také spočívá novost křesťanského života v době po Velikonocích. Vždyť skutečnost Kristova vzkříšení vede také k nějakým životním projevům. Kristovství učedníků má být určitým způsobem vidět. Jistě může být otázkou diskuse, jak se má víra projevovat, ale nějak to být musí, o tom není sporu.

Skoro se lekneme, když slyšíme apoštolovu výtku: „Vaše vychloubání není dobré.“ Vychloubání je skoro za všech okolností špatná vlastnost. Už jako děti, jsme asi skoro všichni znali někoho, kdo se vychloubal, kdo o sobě mluvil, jako kdyby byl lepší než druzí. Velmi brzy se ale u těchto lidí přijde na to, že za jejich řečmi nic není. Ten druhý neměl plnou skříň angličáků, jak tvrdil, ani neměl všechny Čtyřlístky. A jak jsme rostli, poznávali jsme mnohokrát, že za suverénními řečmi našich některých známých, spolužáků a spolupracovníků není nic víc, než snaha zalíbit se a vyniknout. Apoštol říká, že vychloubání není dobré, ale nám se zdá, jako kdyby v současné době platil jiný metr. Každý je veden k tomu, aby tvrdil, co všechno dokáže, co zvládne, jak je dobrý, schopný a dokonalý. Nenosí se dávat najevo slabost, přiznat před druhými své obavy, svoje nejistoty a svá trápení. Myslím, že apoštolova výzva proto může znít docela aktuálně a trefně i pro dnešní dobu, ačkoli tehdy šlo o zcela specifický druh chlubení.

Korintští měli totiž o sobě velmi dobré mínění, pokud jde o víru. Byli sami se sebou naprosto spokojeni. Když se dohadovali, zda je lepší Apollův nebo Pavlův směr, tak v tom byla schovaná vnitřní jistota křesťanské dokonalosti. Nepochybovali ani na okamžik, že věří správně, že jejich život je zcela v souladu s učením Páně, byli si jisti svým spasením. Patrně se v Korintě šířil onen gnostický blud, že když má člověk víru, pak vůbec nezáleží na tom, co dělá, jak žije. Jestliže věří, je spasen a hotovo. Tělesný život je zcela irelevantní, na něm vůbec nezáleží. Však apoštolova slova, která si nyní vykládáme, jsou vzata z oddílu, v němž se mluví o tom, že se v korintském sboru objevil dokonce případ člověka, který žil se ženou svého otce. Pro vychloubající se korintské to bylo cosi nepodstatného. Vždyť na tělesném nezáleží, tělo si může dělat, co chce. Apoštol jejich falešný optimismus nesdílí. „Vaše vychloubání není dobré.“ A máme rozumět – nejen chlubení, ale každá falešná jistota, každý pocit, že je člověk normou všeho.

V souvislosti s tím, co jsem právě řekl už je naprosto srozumitelné, proč zde Pavel mluví o kvasu, který prokvasí všechno těsto i o potřebě být novým kvasem. Lidem v korintském sboru stačilo, že se ústy přihlásili ke Kristu a k víře. Mysleli si ale, že si mohou dál žít, jak žili do té doby. Anebo že si mohou něco z toho starého života ponechat. Na památku, nebo proto, že se toho prostě nedokáží vzdát. Viděno lidskýma očima je to srozumitelné a pochopitelné. Jenže tomu tak být nemá a pro křesťanskou církev je každá neschopnost rozejít se s tím starým a špatným doslova zničující. Malý kousek špatnosti stačí, aby se v celku církve rozmohl jako kvas v těstě. Když vypráví Ježíš své podobenství o kvasu, je míněné pozitivně – království nebeské je jako kvas. Z malých začátků může vzejít něco velkého a skvělého. Tady se dozvídáme, že to bohužel platí i naopak. Z malého zla roste zlo větší a větší. Nakonec může být tak veliké, že docela zničí to dobré, co ve sboru bylo.

Apoštol Pavel si na tomto místě vypomůže obrazem ze Starého zákona. Vezme to, co patří ke slavení židovských Velikonoc. Někdy se jim říkalo svátek nekvašených chlebů. Ačkoli si tím židé připomínali slavné vyvedení z Egypta, z domu otroctví, přece absence kvasu v těstě bývala vykládána i jako potřeba něčeho nového, jako potřeba naprostého oddělení se od minulosti, od toho, co starozákonní Boží lid zanechával za sebou v Egyptě. Apoštol proto připomíná, že čas nekvašených chlebů nastal i nám. I za nás byl obětován nový velikonoční beránek, Kristus. Jsme účastníky něčeho, co navazuje na starozákonní události, ale navazujeme na to docela nově. Pro nás už nejsou důležité zvířecí oběti. Nemusíme potírat veřeje krví zabitých beránků. Za nás byl obětován Kristus. Nemusíme jíst nekvašené chleby, nemusíme jako současná židovská hospodyňka pronásledovat každý kout a každou škvíru, každou prasklinu v kuchyňské desce, aby v ní náhodou nebylo něco, co by mohlo zkvasit. Co ale máme odstranit se stejnou důkladností jako ona, je kvas zla a špatnosti. To, co v nás uvízlo i po té, co jsme se stali skrze Kristovu oběť na kříži novým stvořením.

Nakonec apoštol vyzdvihuje upřímnost a pravdu. To je vlastně opak vychloubání. Vychloubání a z něho pramenící falešný pohled na sebe sama byl zdrojem mnohého zla a je zdrojem mnohého zla dodnes. Řešením je odvážit se přijmout pohled upřímný a pravdivý. Nenalhávat si o sobě ani o druhých něco, co je nepatřičné, co je nepravdivé. Nelakovat si skutečnost na růžovo. Odvrhnout falešnou sebejistotu, nehýčkat si zlé věci, nebát se zbavit se toho, co není v Kristových očích hodnotné. Na starý kvas v našich myslích se bohužel nedá jít s kartáčem a saponátem. Platí na něj vnitřní pravdivost, schopnost přiznat si chyby. Dokázat litovat ne sebe, ale litovat toho, co jsem udělal špatně.

Možná si říkáte, jak to s těmi Korintskými dopadlo, jestli dali spíš na apoštolovo slovo, přestali být nafoukaní a nezdravě pyšní na svou víru, která neznamenala vůbec nic pro praktický život, anebo jestli se nenechali ovlivnit dobrým směrem a zůstali při svém falešném přesvědčení? Nevíme. Dost pravděpodobně to s nimi bylo stejné jako s námi. I my potřebujeme slyšet apoštolovo slovo opakovaně. I my se utvrzujeme průběžně během života o tom, jak důležité je nehýčkat si falešnou sebejistotu, nemyslet si, že jen slovy vyjádřená víra je dobrá a že si můžeme nechávat mnohé z toho, co patřilo k našemu starému životu i do života nového, který jsme začali s Kristem – někdo dávno, jiný třeba teprve před pár měsíci. Apoštol k tomu říká své – neříká to proto, abychom se cítili špatně a byli zahanbení, ale spíš proto, abychom pochopili, jak skvělá příležitost tady je, jak může být cenné vědět, že lze to, co patřilo ke starému způsobu života odložit. Jde o upřímnost a pravdu. V životě i v myšlení. Amen.

Kázání na 14.4.2013

1K 3b-15: Odkud je mezi vámi závist a svár, ne-li z toho, že patříte světu a žijete jako ostatní lidé? Když se jeden z vás hlásí k Pavlovi a druhý k Apollovi, neznamená to, že jste lidé světa? Kdo je vlastně Apollos? A kdo je Pavel? Služebníci, kteří vás přivedli k víře, každý tak, jak mu dal Pán. Já jsem zasadil, Apollos zaléval, ale Bůh dal vzrůst; a tak nic neznamená ten, kdo sází, ani kdo zalévá, nýbrž Bůh, který dává vzrůst. Kdo sází a kdo zalévá, patří k sobě, ale každý podle vlastní práce obdrží svou odměnu. Jsme spolupracovníci na Božím díle, a vy jste Boží pole, Boží stavba. Podle milosti Boží, která mi byla dána, jako rozumný stavitel jsem položil základ a druhý na něm staví. Každý ať dává pozor, jak na něm staví. Nikdo totiž nemůže položit jiný základ než ten, který už je položen, a to je Ježíš Kristus. Zda někdo na tomto základu staví ze zlata, stříbra, drahého kamení, či ze dřeva, trávy, slámy – dílo každého vyjde najevo. Ukáže je onen den, neboť se zjeví v ohni; a oheň vyzkouší, jaké je dílo každého člověka. Když jeho dílo vydrží, dostane odměnu. Když mu dílo shoří, utrpí škodu; sám bude sice zachráněn, ale projde ohněm.

Apoštol odhaluje v této kapitole to, co už jednou ve svém dopise psal a co je vlastně tím hlavním důvodem, proč tato epištola vznikla. V Korintě byly mezi křesťany spory, hlásili se každý k někomu jinému. Brali celou záležitost své víry hodně po lidsku. Ve světě se my lidé dělíme na různé skupiny, patříme k různým politickým stranám, fandíme různým sportovním klubům. Ale v církvi?

Hned na začátku nás doslova zaskočí apoštolova tvrdá slova. Nepříjemná otázka. „Odkud je mezi vámi závist a svár?“ Závist a svár jako základní zlo mezi lidmi v jednom sboru, v jednom městě. Jistě mohl apoštol zmínit i jiné špatné vlastnosti, ale on vybírá to, co korintské trápilo nejvíc a co trápí nejvíc každého člověka. Vlastně je docela zvláštní, že my lidé toužíme po klidu, máme rádi pohodu a přitom se tak často zaplétáme do osidel různých závistí a svárů, které nám žádnou pohodu nepřinášejí. Škodíme sami sobě. Snad můžeme v tuto chvíli s úlevou konstatovat, že ve sboru nic takového nemáme, že máme mezi sebou dobré vztahy, jenže stačí, když se podíváme jen kousek dál a už vidíme, jak jsme občas napružení na někoho z jiné církve, jak se dohadujeme kvůli politice, kvůli rozdílným názorům. Nemusí být člověk sám vůbec závistivý, a přece se snadno zaplete do přediva závisti – vždyť nežijeme ve vzduchoprázdnu, přichází za námi naši přátelé, vylévají si srdce, chtějí se rozdělit o své problémy a my zjišťujeme, jak ten svět, ve kterém žijeme, není růžový a krásný, že je spíš šedý, ošklivý, problematický.

Není to ale zdaleka jediný problém, se kterým se korintští potýkali a se kterým se od těch dob potýkáme i my, opakovaně a častokrát. Vazba lidí na osoby. Potřeba vzhlížet k druhému člověku. Apoštol připomíná korintským, že tak to funguje ve světě, ale nemá to tak být v církvi. Tohle je dost těžké a mále srozumitelné. Pro nás lidi je přirozené, že chceme mít člověka, který nám bude vzorem. Už odpradávna si lidské tlupy procházející krajem ještě s dřevěnými oštěpy a kamennými sekerami vybíraly ze svého středu vůdce a velitele. Každý národ, každý stát měl už odedávna nad sebou knížata, vládce, krále, císaře. I my, docela od mladého věku máme nad sebou rodiče, učitele, vychovatele. Necháváme se ovlivnit velkými postavami minulosti i současnosti. I náš vrstevník se nám může stát rozhodující osobou pro život. Ale v církvi to tropí neplechu. Korinťané měli v úctě buď Apolla, nebo Pavla. A zřejmě to pro ně bylo podobně zásadní otázka, jako pro Foglarovy Vonty, kteří se rozhodovali mezi Losnou a Mažňákem. Apollos nebo Pavel? Podle toho, jak o tom apoštol píše, doslova slyšíme, jak se asi v Korintě dohadovali o přednostech a záporech obou zmiňovaných mužů. Jenže právě to zasévá svár, neklid, nepokoj a rozbroje mezi křesťany v onom městě. Tohle lidské poměřování. Tahle vazba na osoby. Ten je dobrý, protože je mi sympatický, protože stál u zrodu mé víry, kdežto ten druhý je špatný, protože u toho nebyl, protože dává důraz na něco jiného, protože je zkrátka jiný. A už se to i ve sborech mele. Jedni vzpomínají na minulé faráře jako na polobohy, jiní jim zase nemohou přijít na jméno. Jedni do shromáždění chodí, druzí nikoli, protože situace právě není podle jejich gusta.

Líbí se mi, co k tomu píše apoštol Pavel, sám přímý účastník tohoto sporu. „Kdo je vlastně Apollos? A kdo je Pavel?“ A pokračuje: vždyť jsme jen služebníci. Každý pracuje tak, jak mu je dáno od Boha. A všimněte si, Pavel nenasazuje Apollovi psí hlavu, neříká o něm žádné zlé věci. Neviní ho z toho, že si snad pěstoval kult osobnosti. To nebyl tolik problém těch dvou, ke kterým Korinťané vzhlíželi. Víc je to problém Korinťanů, že neovládli svoje emoce, že se nechali strhnout tím, jak to chodí ve světě. Chtěli si udělat modlu, chtěli mít nad sebou velitele, tak ho získali. Třebas i v apoštolovi. Přece je ovšem cenné slyšet od Pavla, že je jen služebník. Používá obrazy zemědělské – sázení, zalévání, další péče o úrodu a také používá obrazy stavitelské – základ a stavba na tomto základu. Máme si uvědomit, že právě o to v církvi jde nejvíc, totiž o nějakou posloupnost a kontinuitu. Jeden něco udělá, další přijde a udělá něco jiného, další přijde a navazuje na to, co tu bylo a rozvíjí třeba i další oblast života sboru. Tak je to správné. Církev totiž takhle žije i v širším měřítku. Apoštol tuší, že existence církve bude na dlouho a tak je potřeba udělat prostor pro to, aby mohl jeden navazovat na druhého. Představte si, jak by bylo hrozné, kdyby se s každou další generací měnilo úplně myšlení, teologie, podoba bohoslužeb. Jak bychom byli zmateni a dezorientováni. I mnohé charismatické skupiny, které působili v naší zemi v osmdesátých a devadesátých letech, se později rády zařadily pod křídla některé tradiční církve. Někdy tu církev zevnitř rozložili, ale jindy se nechaly ovlivnit tím dobrým, co daná církev nesla a vzájemná symbióza přinesla i dobré plody.

Dostáváme se ke klíčovému sdělení apoštola Pavla. Apoštol přináší opravdu pádný argument na stůl. „Nikdo totiž nemůže položit jiný základ než ten, který už je položen, a to je Ježíš Kristus.“ Proto nemá v církvi místo nějaké stranění osobám. Proto máme být na pozoru, když se někdo tlačí do popředí nebo když je přespříliš uctíván druhými. Ve víře, v církvi nejde o lidské vůdce. Církev není o tom, abychom v ní dělali kariéru, abychom se soustředili a vyčerpávali ve sporech o postavení lidí. Církev tu je jako služebnice pro spásu člověka. Základem je Ježíš Kristus. A my všichni na tomto základu stavíme. Každý máme tu zcela osobní stavbu svého života, ale každý máme také i tu stavbu společnou, stavbu, kterou konáme pro druhé a s druhými. Nikdo nemůže položit jiný základ. Kdo by začal stavět někde jinde, na jiných základech, ten není křesťan, kristovec. To je docela srozumitelné.

Ještě jedna věc je ale pozoruhodná a možná i nečekaná. Třeba by i ti korintští řekli – ano, my si uvědomujeme, že stavíme na stejném základu. Ano, tím základem je Kristus. S tím souhlasíme. Ale možná by se zase začali hádat – jenže Apollos na něm staví lépe než ty, Pavle. A druzí by hned křičeli – ne, ne – Pavel je nejlepší. Spor by mohl pokračovat vesele dál. Pavel proto raději zasáhne už předem a napíše – jasně, někdo na tom kristovském základu staví jakoby ze zlata, stříbra, drahého kamení a jiný zase zdánlivě ze slámy, trávy či obyčejného dřeva. Ale to není vaše věc, abyste hodnotili, to vyjde najevo. Kdy? Apoštol říká docela jasně: „V onen den.“ Tak ne za rok, za dva. Dokonce ani ne za sto let. Ani za tisíc. To totiž není k hodnocení pro člověka, on to bude hodnotit Bůh v onen den. A to se pak budou dít věci nevídané. Možná ty domněle zlaté a stříbrné stavby shoří a ty, které vypadali jak africká vesnička z trávy, přetrvají.

A docela nakonec – velké potěšení a povzbuzení. Pro nás lidi. Jak snadno bychom mohli upadnout do malomyslnosti a mohli bychom si říct, že snad nemá smysl se pokoušet vůbec něco budovat, když hrozí, že by naše dílo nemuselo úspěšně projít zkouškou ohněm. Má vůbec cenu se celý život s něčím namáhat, něco stavět? Můžu já, obyčejný člověk, něco kloudného postavit? Nakonec mi to všechno shoří a budu za blázna. Jenže všimněte si – u Boha nemá naše dílo žádný špatný konec. Buď zkouškou projde a vydrží – pak dostaneme odměnu. Nebo se ukáže, že to dílo za nic nestálo, a pak sice bude dílo k ničemu, ale člověk bude zachráněn, tedy bude s Bohem, což by se třeba nestalo, kdybychom prožili život se založenýma rukama. Amen.

Kázání na 7.4.2014

1K 2,6-10: Moudrosti sice učíme, ale jen ty, kteří jsou dospělí ve víře – ne ovšem moudrosti tohoto věku či vládců tohoto věku, spějících k záhubě, nýbrž moudrosti Boží, skryté v tajemství, kterou Bůh od věčnosti určil pro naše oslavení. Tu moudrost nikdo z vládců tohoto věku nepoznal; neboť kdyby ji byli poznali, nebyli by ukřižovali Pána slávy. Ale jak je psáno: ‚Co oko nevidělo a ucho neslyšelo, co ani člověku na mysl nepřišlo, připravil Bůh těm, kdo ho milují.‘ Nám však to Bůh zjevil skrze Ducha; Duch totiž zkoumá všechno, i hlubiny Boží.

Copak má apoštol Pavel něco proti moudrosti? Možná i to nás může napadnout, když slyšíme tato slova. A třeba se nám také vybaví, jak ve Starém zákoně nacházíme různé mudroslovné výroky, ba celé knihy – třeba knihu Přísloví. A také nám vytane na mysl, jak moudré jsou některé Ježíšovy výroky. Například když nás učí o potřebě lásky k nepřátelům, když nám ukazuje moc odpuštění, když se staví proti pokrytectví a přetvářce. Bibli jako celek považujeme za velmi moudrou knihu. Proč tedy nyní apoštol zdůrazňuje, že moudrosti se učí až ti, kdo jsou dospělí ve víře. Proč se tak ostře vymezuje proti moudrosti tohoto věku. Znamená to, že svět v časech první církve byl naprosto zlý a zvrácený, že v něm nebylo pranic dobrého? Znamená to, že moudrost, to, co lidé tehdy považovali za moudré, správné a chvályhodné, bylo nějakým nesmyslem a fantazií? A jak máme vztáhnout toto slovo na dnešní dobu? Platí dnes stejný rozkol jako tenkrát? Moudrost světa versus moudrost Boží?

Tehdejší svět byl v mnoha ohledech podobný našemu světu. Lidé žili tehdy ve velmi pestrém světě. Doba byla nabitá událostmi a očekáváním. Jestliže židé očekávali svého Mesiáše a někteří ho našli v Ježíši Kristu, lidé v Řecku a Římě zase hledali náboženské zakotvení, hluboký prožitek, toužili poznat Boha, bažili po moudrosti. Světem probublávaly nejrůznější náboženská hnutí, ctihodní občané podstupovali zasvěcování do východních mystérií, všeliké nauky se šířily. Nesmíme však zapomínat ani na klasické učence a filosofy řeckého či římského světa. Jejich stoupenci tvořili jistě důležitou součást tehdejší společnosti. Na toto tržiště vší lidské moudrosti vstupuje církev se svou zvěstí a je někdy vysmívána, že nemá náležitý systém svého učení. Nebo docela naopak, že není dostatečně citově exaltovaná a svou naukou tajemná, že proti některým mystériím nemá ten správný tajemný říz. Přesně jako dnes. Někteří se na nás dívají skrz prsty, nazývají nás tmáři, byli jsme nuceni řešit rozpory vědy a víry. Dopracovali jsme se k určitému výsledku, ale jsme současně pod palbou z protilehlého břehu, z něhož pálí ti, kdo touží po větších duchovních tajemstvích, po méně racionálním pojetí teologie a silnějších náboženských prožitcích. A ještě z jiného úhlu přicházejí ti, kdo přinášejí nová náboženská hnutí, ti kteří nestojí na křesťanských základech, ale nabízejí na stejně otevřeném náboženském tržišti, jako bylo to korintské, své východní zboží.

Naše současná situace je dokonce o poznání horší, než byla předtím v Korintě. Jestliže tehdy i díky dopisům a teologickým postojům apoštola Pavla a dalších křesťanských apoštolů zvítězilo tehdy nové kristovské učení, jestliže jsme z toho kvasu doby vyšli tehdy dobře, jen trochu šmrncnuti gnózí, ale ne tolik, abychom zapomněli na Krista, dnes je situace radikálně jiná. Křesťanství má punc náboženství, které vyšlo z módy. Už skončil náš věk, věk Ryby, nyní ve věku Vodnáře se prý máme vzdát svého pojetí víry ve prospěch jiných směrů. Církev viditelně chřadne, tenčí se, stává se nedůležitou silou ve společnosti, organizací stojící na úrovni spolku zahrádkářů. Dobrovolní hasiči mají výrazně lepší pozici v současné společnosti než církev.

Není divu, že to jako křesťané nelibě neseme. Ne že bychom všichni toužili po moci a dobrém postavení. Ne, že bychom si mermomocí přáli, aby křesťanství bylo jediným povoleným duchovním proudem ve společnosti, ale na druhou stranu je nám hodně líto, že se to dobré a úžasné, co jsme sami skrze víru poznali, ve světě vytrácí. Že se vyprodává vnitřní bohatství křesťanské víry, že je dokonce rozkrádáno těmi, kdo mají dojem, že církev jim není dost dobrá, snad jen k tomu si z ní kousek urvat a udělat si nějakou křesťanstvím inspirovanou atmosféru pro své duchovní záměry. Někteří křesťané proto dnes podléhají pokušení přizpůsobit se tomuto světu, pokud jde o jeho duchovní směřování. Přebírá se způsob, kdy se lidmi manipuluje, kdy se využívá to, co ve světě frčí, aby se díky tomu získávali pro víru, do té, či oné církve. Myslím, že to je nefér. Proč se schovávat za nějaké sportovní či mládežnické aktivity? Proč shromažďovat lidi za nějakými pochybnými důvody, když ve skutečnosti jde o něco jiného. To je moment, který mě dráždí třeba u takzvaných alfa kursů. Tam jsou lidé pozváni na večeři a následně běží program o víře. Myšlenka je možná zajímavá, cíl jistě dobrý, ale trochu jako by se to inspirovalo u akcí typu výlet do Znojma s obědem zdarma. Jasně, že každý ví, že následuje přesvědčovací akce na hrnce, u níž každý doufá, že nic neobjedná a nají se zadarmo. A tady je to tedy stejné nebo velmi podobné – večeři zadarmo a pak vydržet snahu obrátit mě na víru.

Apoštol k tomu říká – moudrost ano, ale ne tahle moudrost lidská. Ne tahle vychytralost našeho času. Přesně tohle nikam nevede. Víra se nedá šířit tak, jako se dají prodávat hrnce na prodejních akcích. Víra se nedá natlouct lidem do hlav tak, jako se jim dá do hlav natlouct, že potřebují životní pojištění a také důchodové připojištění a sensodyn na citlivé zuby a nějaký hodně hydratační sprchový gel na naší suchou kůži. Moudrost, která má smysl a se kterou to tehdy církev vyhrála, byla moudrost Boží. Bylo potřeba docela jasně nabídnout lidem právě to, čím se lišíme. Nesnažit se přizpůsobit, přebrat světské zvyky, ale naopak ukázat to, v čem jsme jiní. A v tu chvíli je to jasné – nejsme přece jiní lidé, než jsou ti mimo církev. Nejsme ani chytřejší ani hloupější. Nemáme jiná nadání, nejsme z jiného „těsta“. To jiné je nám dáno shůry. Jde o moudrost Boží a i ta, je pro nás záhadou a tajemstvím. To znamená – a to chce také apoštol se vší důrazností říct – nemáme tuto moudrost ve své moci. Nemůžeme s ní nakládat libovolně. Je tu pro naši záchranu a je tu i pro záchranu druhých lidí. Je to moudrost, ke které se mnozí staví zády. Vládcové tohoto věku jí neznají, nikdo z nich ji nepoznal. Recept pro současný svět spočívá v tom, abychom lidem vyřídili vzkaz Boží, že pro každého Bůh něco připravil, že tu je něco, s čím ten člověk ani nepočítal, co mu ani na mysl nepřišlo. Bude to něco jiného, než se nám snaží namluvit reklama, než jak nás masíruje náboženská propaganda současného mnohými náboženstvími prosyceného světa. Čekejte něco jiného. A je třeba doplnit, že mají lidé plné právo čekat i něco jiného, než co prezentuje současná církev, která může být někdy už unavená a na nápady chudá. „Co oko nevidělo a ucho neslyšelo, co ani člověku na mysl nepřišlo, připravil Bůh těm, kdo ho milují.“ Hospodin to připravil, ne nějaký jiný bůh. Poznáváme, že to je spojené s Kristem, že jde o jeho dílo, které je tím šokem pro svět. Bláznovství kříže, to svět už tehdy neuměl skousnout, a přece právě v tom je to velké překvapení. Kdo to kdy slyšel, kdo to kdy viděl, aby mrtvý opustil hrob v moci a síle, aby odsouzený k smrti vládl světu, aby nuzný a pokořený stál výš, než králové.

Zvláštní vítezství se tu nabízí nám i lidem kolem nás. Nečekané, nezvyklé, překvapivé. Jen díky Bohu je to takhle. Jenom díky Duchu se o tom dozvídáme. Bez Boha, bez jeho Ducha bychom nic nevěděli. Apoštol tak podtrhuje to zásadní. Boží věci nemáme pod svou kontrolou. Přicházejí k nám shůry, dějí se, stávají se. Máme pro ně být otevřeni, smíme mnohé očekávat. Amen