Text: Ježíš přistoupil a řekl jim: „Je mi dána veškerá moc na nebi i na zemi. Jděte ke všem národům a získávejte mi učedníky, křtěte ve jméno Otce i Syna i Ducha svatého a učte je, aby zachovávali všecko, co jsem vám přikázal. A hle, já jsem s vámi po všecky dny až do skonání tohoto věku.“ (Mt 28,19-20)
Dnes tu budeme mít křest, takže i dnešní kázání bude k té události zaměřené. Slyšeli jsme dobře známé ustanovení křtu. Ano, víme, že křest konáme ne proto, že bychom si takový rituál vymysleli, ale proto, že ho ustanovil Ježíš. Ale to neznamená, že zde není co dodat. Neznamená to, že není co doplnit, abychom věci lépe rozuměli. Na samotném ustanovení křtu je totiž pozoruhodná jedna věc, která nás přitom obvykle nenapadne při prvním poslechu. Křest sám přece není ničím originálním. Různé očišťovací rituály byly v Izraeli známé. Vedle rituální mikve tu byl i křest Janův, který měl jiný význam než křest Ježíšův, byť některé aspekty měly oba křty společné. Co je ovšem tím zvláštním? Specifickým? Tím, co by nás na křtu ustanoveném Ježíšem mělo překvapit?
Ježíš přichází k učedníkům, kteří všelijak tápou v tom, jak to s Ježíšem vlastně je, zda byl vzkříšen. Ježíš přistoupí a řekne: „Je mi dána veškerá moc na nebi i na zemi.“ Zde vynikne, jak málo pozornými posluchači jsme. Bereme to jako sdělení a nedomýšlíme souvislosti. Jak by jednal běžný člověk, kdyby dostal veškerou moc na nebi i na zemi? Stačí se podívat na různé mocné, nejen na diktátory. Kdyby tito lidé dostali veškerou moc, to by byla mela. To bychom hned museli dělat to a hned zase ono. Každý by se předháněl v tom, jak se mu podaří zorganizovat svět. I církev by se jistě dala zorganizovat pěkně mocensky, však se o to někteří snaží. Stanovila by se pevná a neměnná pravidla. Všechno by mělo svůj řád a pořádek. Ty budeš dělat to, ty zase tamto. A podívejte se, jak jedná Ježíš. Ten, o kterém věříme, že je nejen pravý člověk, ale také pravý Bůh. Jedná docela jinak a v kontrastu s tím, co sám o sobě prohlašuje. Řekne sice, že je mu dána veškerá moc na nebi i na zemi, ale vzápětí dodá: „Jděte ke všem národů a získávejte mi učedníky.“ Boží moc se nemá projevit násilím a donucením, ale má se uskutečňovat skrze svobodné rozhodnutí svobodných lidí. Ani ono vyslání učedníků není míněno jako příkrý rozkaz a už vůbec neznamená, že by se mělo dít nějakými nevybíravými prostředky, posvěcovanými účelem. Mocný Bůh vstoupil do našeho světa jako bezmocné dítě a odešel z něho s doporučením pokračovat v jeho bezmocné politice, která ale jako jediná má šanci získat lidská srdce. Protože donucení nikdy nic dobrého nepřinese. Jen svobodné rozhodnutí může mít výsledky. Tohle platí pro víru, pro manželství, pro státní uspořádání, pro rozhodnutí vzdorovat závislostem, pro odhodlání žít dobrý život. Můžete někoho přinutit, ale tím ho pro věc nezískáte.
Toto by mělo být první zásadní překvapení, které v chronicky známém ustanovení křtu nacházíme. Ale určitě není samo. Tím druhým je, že nemusíme přijetím Ježíšova bezmocného způsobu rezignovat na předávání určitého obsahu. To je někdy předmětem určité diskuse. Lidé, kteří moc nesouhlasí s tím, že se i tak důležité věci jako je víra předávají tím nejpokojnějším a nejmírumilovnějším způsobem totiž řeknou – vy svobodomyslní rezignujete na to, co Bůh po člověku chce. Člověk si pak dělá, co se mu zlíbí, a podle toho to na světě vypadá. Takovou kritiku lze vyslovit, ale není na místě. Jestliže Bůh sám zvolil způsob ponížení, způsob služebníka, jestliže Kristus sám myje nohy svým učedníkům, jestliže se obětuje, cožpak neukazuje k tomu, abychom my šli stejnou cestou? Kde nás učí, abychom něco tvrdě požadovali, organizovali, abychom si linkovali život pomocí strategických plánů a drželi se zuby nehty nějakého postupu, který bude na druhé nakládat povinnosti? Ale současně platí, že Ježíš říká: „křtěte je a učte je, aby zachovávali všecko, co jsem vám přikázal.“ Proto církev vyučuje, předává svěřený poklad, snaží se, aby lidé porozuměli. A opět někteří zde nastolí dril a nejraději by vyučovali s rákoskou v ruce, ale to opustil už náš drahý Komenský pro děti školou povinné, tak to snad nepatří ani do církve. A někteří zajásají – no vidíte, Ježíš nám něco přikázal, pak to musíme dodržovat. Ale víme dobře, že už starozákonní přikázání, myslím na Desatero, není ničím jiným než nasměrováním k tomu, co je dobré. Že jde o ukazatele, které vás povedou k dobrému životu. Zákon je schopný sice za porušení ustanovení potrestat, ale není schopný způsobit, abyste opravdu chtěli jednat tak, jak směrovka ukazuje. Toho je člověk schopen jen srdcem. Toho je spíš schopen ten, kdo se obklopí myšlenkami, které ho k dobrému jednání povedou. Vidíme, že vyučování je důležité a co se do lidí během desetiletí vkládá se potom zúročí. Buď v dobrém nebo ve zlém. Kde se už od dětství učí nenávisti, kde se používá náboženský extremismus, tam se z dítěte stane extremista dospělý a mohou se stát velmi zlé věci. Což souvisí s další otázkou. Totiž „Co nám Ježíš přikázal?“
Máme tedy předávat nějaký obsah. Máme ho předávat mírnými prostředky, laskavě, ale jaký ten obsah je? Co je tím hlavním? A můžeme si povšimnout, že se v dějinách všelijak proměňovaly důrazy, kdy se křesťanům něco zdálo důležité. Určité myšlenky zůstávají, ale někdy je zastiňují různé podružné, které ale mohou mít neblahý vliv na celkový výsledek. Tak si třeba vezměte, že se církev už před staletími nechala myšlenkově ovlivnit k nepřátelství vůči židům. Jistě nenajdeme u Ježíše ani slovo o tom, že bychom se měli vůči židovskému národu jakkoli vymezovat, ale přece se tak stalo a vedlo to k mnoha pogromům, kdy se vybila lidská hloupost na těch, kdo se jinak oblékali, chodili do jiných než křesťanských kostelů, a i jinak se lišili od většinové společnosti. Svůj vrchol to pak mělo v nacistickém Německu, ale přeneseně tato ideologie doznívá v arabském světě. Jaký neblahý vzor jsme tu předali jen proto, že apoštol napsal nešikovně pár vět, které církev ještě nešikovněji připomínala v málo vhodných souvislostech. Ne, židé nám nezabili Mesiáše. Maximálně tak, že někteří židé zabili jiného žida a jiným židům to bylo líto. Ale takto to nikdo neříkal.
Měli bychom se mít na pozoru před každým nálepkováním nějakých skupin. Ať náboženských nebo národních, lidsky jiných, lišících se sexuální orientací, lišících se barvou kůže. Ale nejen proto, že takové jednání málokdy vede k něčemu dobrému, ale také a snad hlavně proto, že Ježíš nikde nic takového nepřikazuje, neučí, k ničemu takovému nás nenabádá. Ukažte mi, kde Ježíš říká něco jiného. Ježíš naopak staví nám samotným před oči tu nejnáročnější cestu, prakticky nesplnitelnou, abychom si uvědomili, že máme sami máslo na hlavě. Podle Ježíše zabíjí už ten, kdo se hněvá, cizoloží už ten, kdo se chtivě podívá. To není řečeno jako odsudek, ale jako apel na člověka, který má tendenci se povyšovat. Kolik křesťanů se dmulo nezdravou pýchou, ale Ježíš nás všechny upozornil na vlastní problémy a vyprávěl nám k tomu i nejedno podobenství, kde třeba ti, kdo se dívali svrchu na ostatní z toho nevyšli právě dobře. Vždyť to znáte. Tak si nemůžete myslet nic jiného. Co je tedy tím zásadním a v důsledku jediným? No opět k tomu docházíme – je to láska k bližnímu. Všelijak skloňovaná, všelijak chápaná. A služba druhým, těm nepatrným, těm, kteří vám to nemůžou vrátit. Tohle Ježíš přinesl, předal, tohle chce, abychom předávali těm, kdo se stávají učedníky, jsou křtěni a nesou Ježíšovo poselství dál. Amen.
Farní sbor ČCE v Uherském Hradišti 