Kázání na 11.10.2020

Po šesti dnech vzal s sebou Ježíš Petra a Jakuba a jeho bratra Jana a vyvedl je na vysokou horu, kde byli sami. 2 A byl proměněn před jejich očima; jeho tvář zářila jako slunce a jeho šat byl oslnivě bílý. 3 A hle, zjevil se jim Mojžíš a Eliáš, jak s ním rozmlouvají. 4 Nato promluvil Petr a řekl Ježíšovi: „Pane, je dobré, že jsme zde; chceš-li, udělám tu tři stany, jeden tobě, jeden Mojžíšovi a jeden Eliášovi.“ 5 Ještě nedomluvil, a hle, světlý oblak je zastínil a z oblaku promluvil hlas: „Toto jest můj milovaný Syn, kterého jsem si vyvolil; toho poslouchejte.“ 6 Když to učedníci uslyšeli, padli tváří k zemi a velmi se báli. 7 Ale Ježíš k nim přistoupil, dotkl se jich a řekl: „Vstaňte a nebojte se.“ 8 Oni pozvedli oči a neviděli už nikoho jiného, než Ježíše samotného. (Mat 17:1-8 CEP)

Lidé odpradávna vystupovali na hory. Zatímco dnes převažuje touha podat sportovní výkon a zdolat překážku, v minulosti v tom bývalo i něco jiného. Touha usebrat se, soustředit se na Boží věc, setkat se s tím, co mě přesahuje, ano, setkat se se samotným Bohem. Lidé také věřili, že jim pobyt na hoře dá poznání toho, co zatím nevědí. Nebesa se třeba otevřou a něco či spíš někdo k nám sestoupí. Třeba zazní hlas shůry. I my dnes, a týká se to i lidí nevěřících, jsme obvykle zasaženi okamžikem, kdy se dostaneme na vysokou horu. Nemusí jít o velehory. Majestátnost vrcholku bývá obrovská. Vnímáme rozlehlost krajiny, nesamozřejmost stvoření, velikost Boží. A také toužíme se něco dozvědět, něco důležitého poznat.

Kdybychom vylezli na vrchol dnes, možná bychom si říkali: „Jak jenom dopadne tahle epidemie? Zůstaneme v pořádku? Budou v pořádku naši blízcí? Nepřijdeme o práci?“ Nic z toho nevíme, a chtěli bychom to vědět. Alespoň tušit, kdy to všechno skončí. Mohli bychom někam zalézt a izolovat se. Pár měsíců, rok, to bychom snad nějak vydrželi. Voda poteče, elektřina bude fungovat, obchody budou mít otevřeno. Nebo to všechno prospat jakýmsi zimním spánkem jako medvědi a probudit se až bude jaro a koronavirus zmizí a všechno bude zase v pořádku. Jde o představy a touhy pochopitelné, ale liché. Můžeme to poznat právě z příběhu, který jsme četli a o kterém přemýšlíme.

Petr, Jakub a Jan jdou s Ježíšem na horu. Chvíli předtím jim Ježíš vyprávěl o následování. Nyní za ním kráčí na vysokou horu. Terén bývá v Izraeli kamenitý, neschůdný, cestička úzká, pokud vůbec nějaká. A prudce se stoupá. Stačí jeden špatný krok, stačí jeden uvolněný kámen a je po vás. Ale Petr, Jakub a Jan jsou určitě nadšeni. Vždyť následují Pána. Dělají to, co jim řekl. A pak jsou na vrcholu. Užívají si té nádhery a důstojnosti. A dostávají určité odpovědi na své tázání. Třeba na otázku „Kdo je Ježíš?“ Byl proměněn před jejich očima. Celý zářil. Ano, je to Mesiáš. Jejich naděje nebyly marné. A najednou vidí i další postavy, které se očekávaly na konci věků. Ejhle Eliáš a Mojžíš. Doslova ráj na dosah ruky. Napadlo by nás asi totéž, co napadlo je. Komu by se v takové situaci chtělo vracet doprostřed společnosti sevřené Římany, které v Judsku vede zlý Pilát? Komu by se chtělo se vracet mezi lidi, kteří nejsou jenom hodní a slušní, ale také pořádně zlí a krutí? Kdo by chtěl zase poslouchat ty farizeje, kteří hledají jen každou záminku, aby mohli trápit jejich Mistra? Kdo je zvědavý na ty duchovní nafoukance, kteří si myslí, že jsou lepší, dokonalejší, chytřejší? Tady, na vrcholu hory, nebo možná těsně pod ním na nějaké plošině ve společnosti Ježíše Mesiáše, velkého vysvoboditele a vůdce Mojžíše a proroka, který na zemi nemá hrob Eliáše. V této vybrané společnosti, daleko od všech trablů. To by bylo něco. A Petr to vyjádří. „Pane, je dobré, že jsme zde; chceš-li, udělám tu tři stany, jeden tobě, jeden Mojžíšovi a jeden Eliášovi.“ Zůstat tu co nejdéle. A konat velkou bohoslužbu navráceného ráje. To by bylo něco. Idylu zbrzdí hlas z nebe, který praví: „To jest můj vyvolený Syn, kterého jsem si vyvolil; toho poslouchejte.“ Zprvu potvrzení nadějí. Ano, Ježíš je Mesiáš. Ale má to háček. Jeho poslouchejte. Ne vzněty a vzlety své vlastní duše či svého nitra.

Ježíš je vyvolený Syn Boží, ale má pro Petra, Jakuba a Jana jiný plán. Stany se stavět nebudou. Jaká škoda. Ještě není konec světa, ještě se nestalo všechno, co se má stát. Učedníci mají slyšet jiný vzkaz, než by si slyšet přáli. Ale to neznamená, že by nešlo o vzkaz dobrý a důležitý. Ježíš přistupuje k jejich rozechvělosti a strachu. Přichází k nim, když se bojí už úplně všeho. Děsí je situace dole, kde panuje zloba, nenávist a porobený lid trpí nepřátelství dobyvatel. A děsí je události nebeské, kterým úplně nerozumí a které přesahují jejich schopnosti i představy. V tento moment Ježíš přijde a dotkne se jich. Vstaňte a nebojte se. Nemusíte se tady plazit přede mnou na zemi. Nemusíte se bát lidí ani Boha. Strach není na místě v žádné podobě. A tak učedníci pozvedají oči a nikoho už nevidí, jen Ježíše. Vstávají a jak dosvědčuje pokračování příběhu, vrací se dolů.

Jeho poslouchejte. Tohle slovo platí i pro nás. A Ježíš i nám říká „Vstaňte a nebojte se“. A dlužno dodat – vstaňte a běžte k lidem, mezi lidi, do svých situací. Ano, jsem Mesiáš, ale hned to neříkejte. Ale skutečnost, že jsem Mesiáš neznamená, že se stáhnete někam mimo společnost, do kostela, do modlitebny, do bubliny, kde se budete opájet představou ráje. Boží prostor je všude. Podržte si onen pohled s hory, který ukazuje celý svět jako dobré Boží stvoření. A do tohoto prostoru smíme přicházet. Ježíš nás vrací od touhy uniknout z reality zpátky do života. Smíme mu věřit, že strach není nejlepší rádce. Ze strachu nevzniká ani správná poslušnost ani správné rozhodnutí. Nemusíme se bát, ani když řádí pandemie, ani když jsou k sobě někdy lidi zlí ani když si čteme strašné zprávy o tom, co kdo z čelných představitelů našeho státu zase řekl. Pamatujete na ten hlas shůry? „Toho poslouchejte“. Ježíše poslouchejte. Ježíš, ne Babiš a ti další. A jednejme tak, abychom uskutečňovali, co je dobré a pro druhé i pro nás správné.

Máme před sebou čas, kdy se nebudeme opět po nějakou dobu scházet. Ačkoliv nejsem přívržencem přehnané opatrnosti, přece by měl člověk racionálně uvažovat. Poslední čísla o nakažených ukazují jasně, že dojde k lockdownu. Současných deset lidí na bohoslužbách nepřežije týden, který je před námi. Ne, neunikneme před smutnou realitou zavirovaného života do ráje srdce. Nepostavíme si tady na zahradě pár stanů a nebudeme se mít skvěle. Ale máme konat tak, abychom nevzdali život sám. Uprostřed dění. Ne, neházíme flintu do žita. Zdravotní sestry a lékaři a lékařky nasazují své zdraví, svůj čas, své pohodlí a snaží se, aby se každému dostalo potřebné péče pro tělo. Ostatní budeme každý na své pozici pokračovat v úsilí, které může být podobně marné či podobně nadějné jako kdyby se žádná nemoc nešířila. I distanční výuka může mít své přednosti a své vítěze. I v nepříznivých dobách má smysl se snažit předávat vědění a také vědění přijímat. Nebude žádná ostuda, když si v době, kdy nebudete moci jít někam do společnosti otevřete opravdu dobrou knihu. Může to být Bible, ale může to být i kvalitní román, dobrá detektivka či skvělá poezie. Nenechte si četbu zošklivit jakýmsi zapšklým starcem, který má možnost vystupovat v médiích a má zato, že se četbou jen pražská smetánka dovzdělá v tom, co neví. Dopřejme si ten zvláštní luxus toho, že sice míříme jako osoby k zániku a konci, ale stejně můžeme něco poznat a něco se dozvědět. Zvlášť my, kteří věříme v budoucí život bychom si měli uvědomovat jasně, že má smysl všechno, co děláme, protože se z toho nic neztrácí. Využijme dobu před námi k tomu nejlepšímu. Kdo může, čtěte, sportujte, volejte blízkým, podporujte dobré aktivity, které jsou potřebné a možné. Pracujte lépe než obvykle. Neprokrastinujte. Nenechte se přilepit k židlím a křeslům s nicneděláním. Kdo můžete, pomáhejte těm, kdo jsou ohroženi. Žijte snad ještě lépe než mimo pandemii. Dodržujte opatření a nebojte se. Ježíše poslouchejte. Milujte Boha. Lidi i sebe. Amen

Kázání na 13.9.2020

Text: Ježíš přistoupil a řekl jim: „Je mi dána veškerá moc na nebi i na zemi. Jděte ke všem národům a získávejte mi učedníky, křtěte ve jméno Otce i Syna i Ducha svatého a učte je, aby zachovávali všecko, co jsem vám přikázal. A hle, já jsem s vámi po všecky dny až do skonání tohoto věku.“ (Mt 28,19-20)

Dnes tu budeme mít křest, takže i dnešní kázání bude k té události zaměřené. Slyšeli jsme dobře známé ustanovení křtu. Ano, víme, že křest konáme ne proto, že bychom si takový rituál vymysleli, ale proto, že ho ustanovil Ježíš. Ale to neznamená, že zde není co dodat. Neznamená to, že není co doplnit, abychom věci lépe rozuměli. Na samotném ustanovení křtu je totiž pozoruhodná jedna věc, která nás přitom obvykle nenapadne při prvním poslechu. Křest sám přece není ničím originálním. Různé očišťovací rituály byly v Izraeli známé. Vedle rituální mikve tu byl i křest Janův, který měl jiný význam než křest Ježíšův, byť některé aspekty měly oba křty společné. Co je ovšem tím zvláštním? Specifickým? Tím, co by nás na křtu ustanoveném Ježíšem mělo překvapit?

Ježíš přichází k učedníkům, kteří všelijak tápou v tom, jak to s Ježíšem vlastně je, zda byl vzkříšen. Ježíš přistoupí a řekne: „Je mi dána veškerá moc na nebi i na zemi.“ Zde vynikne, jak málo pozornými posluchači jsme. Bereme to jako sdělení a nedomýšlíme souvislosti. Jak by jednal běžný člověk, kdyby dostal veškerou moc na nebi i na zemi? Stačí se podívat na různé mocné, nejen na diktátory. Kdyby tito lidé dostali veškerou moc, to by byla mela. To bychom hned museli dělat to a hned zase ono. Každý by se předháněl v tom, jak se mu podaří zorganizovat svět. I církev by se jistě dala zorganizovat pěkně mocensky, však se o to někteří snaží. Stanovila by se pevná a neměnná pravidla. Všechno by mělo svůj řád a pořádek. Ty budeš dělat to, ty zase tamto. A podívejte se, jak jedná Ježíš. Ten, o kterém věříme, že je nejen pravý člověk, ale také pravý Bůh. Jedná docela jinak a v kontrastu s tím, co sám o sobě prohlašuje. Řekne sice, že je mu dána veškerá moc na nebi i na zemi, ale vzápětí dodá: „Jděte ke všem národů a získávejte mi učedníky.“ Boží moc se nemá projevit násilím a donucením, ale má se uskutečňovat skrze svobodné rozhodnutí svobodných lidí. Ani ono vyslání učedníků není míněno jako příkrý rozkaz a už vůbec neznamená, že by se mělo dít nějakými nevybíravými prostředky, posvěcovanými účelem. Mocný Bůh vstoupil do našeho světa jako bezmocné dítě a odešel z něho s doporučením pokračovat v jeho bezmocné politice, která ale jako jediná má šanci získat lidská srdce. Protože donucení nikdy nic dobrého nepřinese. Jen svobodné rozhodnutí může mít výsledky. Tohle platí pro víru, pro manželství, pro státní uspořádání, pro rozhodnutí vzdorovat závislostem, pro odhodlání žít dobrý život. Můžete někoho přinutit, ale tím ho pro věc nezískáte.

Toto by mělo být první zásadní překvapení, které v chronicky známém ustanovení křtu nacházíme. Ale určitě není samo. Tím druhým je, že nemusíme přijetím Ježíšova bezmocného způsobu rezignovat na předávání určitého obsahu. To je někdy předmětem určité diskuse. Lidé, kteří moc nesouhlasí s tím, že se i tak důležité věci jako je víra předávají tím nejpokojnějším a nejmírumilovnějším způsobem totiž řeknou – vy svobodomyslní rezignujete na to, co Bůh po člověku chce. Člověk si pak dělá, co se mu zlíbí, a podle toho to na světě vypadá. Takovou kritiku lze vyslovit, ale není na místě. Jestliže Bůh sám zvolil způsob ponížení, způsob služebníka, jestliže Kristus sám myje nohy svým učedníkům, jestliže se obětuje, cožpak neukazuje k tomu, abychom my šli stejnou cestou? Kde nás učí, abychom něco tvrdě požadovali, organizovali, abychom si linkovali život pomocí strategických plánů a drželi se zuby nehty nějakého postupu, který bude na druhé nakládat povinnosti? Ale současně platí, že Ježíš říká: „křtěte je a učte je, aby zachovávali všecko, co jsem vám přikázal.“ Proto církev vyučuje, předává svěřený poklad, snaží se, aby lidé porozuměli. A opět někteří zde nastolí dril a nejraději by vyučovali s rákoskou v ruce, ale to opustil už náš drahý Komenský pro děti školou povinné, tak to snad nepatří ani do církve. A někteří zajásají – no vidíte, Ježíš nám něco přikázal, pak to musíme dodržovat. Ale víme dobře, že už starozákonní přikázání, myslím na Desatero, není ničím jiným než nasměrováním k tomu, co je dobré. Že jde o ukazatele, které vás povedou k dobrému životu. Zákon je schopný sice za porušení ustanovení potrestat, ale není schopný způsobit, abyste opravdu chtěli jednat tak, jak směrovka ukazuje. Toho je člověk schopen jen srdcem. Toho je spíš schopen ten, kdo se obklopí myšlenkami, které ho k dobrému jednání povedou. Vidíme, že vyučování je důležité a co se do lidí během desetiletí vkládá se potom zúročí. Buď v dobrém nebo ve zlém. Kde se už od dětství učí nenávisti, kde se používá náboženský extremismus, tam se z dítěte stane extremista dospělý a mohou se stát velmi zlé věci. Což souvisí s další otázkou. Totiž „Co nám Ježíš přikázal?“

Máme tedy předávat nějaký obsah. Máme ho předávat mírnými prostředky, laskavě, ale jaký ten obsah je? Co je tím hlavním? A můžeme si povšimnout, že se v dějinách všelijak proměňovaly důrazy, kdy se křesťanům něco zdálo důležité. Určité myšlenky zůstávají, ale někdy je zastiňují různé podružné, které ale mohou mít neblahý vliv na celkový výsledek. Tak si třeba vezměte, že se církev už před staletími nechala myšlenkově ovlivnit k nepřátelství vůči židům. Jistě nenajdeme u Ježíše ani slovo o tom, že bychom se měli vůči židovskému národu jakkoli vymezovat, ale přece se tak stalo a vedlo to k mnoha pogromům, kdy se vybila lidská hloupost na těch, kdo se jinak oblékali, chodili do jiných než křesťanských kostelů, a i jinak se lišili od většinové společnosti. Svůj vrchol to pak mělo v nacistickém Německu, ale přeneseně tato ideologie doznívá v arabském světě. Jaký neblahý vzor jsme tu předali jen proto, že apoštol napsal nešikovně pár vět, které církev ještě nešikovněji připomínala v málo vhodných souvislostech. Ne, židé nám nezabili Mesiáše. Maximálně tak, že někteří židé zabili jiného žida a jiným židům to bylo líto. Ale takto to nikdo neříkal.

Měli bychom se mít na pozoru před každým nálepkováním nějakých skupin. Ať náboženských nebo národních, lidsky jiných, lišících se sexuální orientací, lišících se barvou kůže. Ale nejen proto, že takové jednání málokdy vede k něčemu dobrému, ale také a snad hlavně proto, že Ježíš nikde nic takového nepřikazuje, neučí, k ničemu takovému nás nenabádá. Ukažte mi, kde Ježíš říká něco jiného. Ježíš naopak staví nám samotným před oči tu nejnáročnější cestu, prakticky nesplnitelnou, abychom si uvědomili, že máme sami máslo na hlavě. Podle Ježíše zabíjí už ten, kdo se hněvá, cizoloží už ten, kdo se chtivě podívá. To není řečeno jako odsudek, ale jako apel na člověka, který má tendenci se povyšovat. Kolik křesťanů se dmulo nezdravou pýchou, ale Ježíš nás všechny upozornil na vlastní problémy a vyprávěl nám k tomu i nejedno podobenství, kde třeba ti, kdo se dívali svrchu na ostatní z toho nevyšli právě dobře. Vždyť to znáte. Tak si nemůžete myslet nic jiného. Co je tedy tím zásadním a v důsledku jediným? No opět k tomu docházíme – je to láska k bližnímu. Všelijak skloňovaná, všelijak chápaná. A služba druhým, těm nepatrným, těm, kteří vám to nemůžou vrátit. Tohle Ježíš přinesl, předal, tohle chce, abychom předávali těm, kdo se stávají učedníky, jsou křtěni a nesou Ježíšovo poselství dál. Amen.

Kázání na 10.5.2020 – Kdo bude spasen? video i text

Před sledováním kázání lze vyslechnout varhanní předehru (hraje Marek Soviš), můžete zazpívat žalm 67, modlit se, zazpívat píseň 195 a následně poslouchat kázání – dnes na téma: „Kdo bude spasen“.

Po kázání je v nahrávce píseň 692. Podněty k přímluvné modlitbě jsou ve videu, ale určitě je doplňte o své vlastní prosby… Na závěr lze zpívat 489. Hezkou neděli!

Text kázání

Kázání

Varhanní předehra

Žalm 67

Píseň 195

Píseň 489

Nedělka

 

Budeme vděčni za sbírku. Své příspěvky posílejte na účet:

2400956094/2010

Kázání na 3.5.2020 – Politika, bohové z kamene a píšící ruka (Da 5) – text i video

Před sledováním kázání lze vyslechnout část ze záznamu vystoupení našeho pěveckého sboru ve Vážanech před dvěma lety, můžete zazpívat žalm 34 (4 sloky, doprovod níže), modlit se, zazpívat píseň 379 a následně poslouchat kázání – dnes na téma: „Politika, bohové z kamene a píšící ruka“.

Po kázání je v nahrávce píseň ze Svítáku – 266 „Daniel“. Podněty k přímluvné modlitbě jsou ve videu, ale určitě je doplňte o své vlastní prosby… Na závěr lze zpívat 419. A můžete doposlechnout pěvecký sbor. Hezkou neděli!

Text kázání

Kázání

Pěvecký sbor

Žalm 34 (1-4)

Píseň 379

Píseň 419

Nedělka

 

Budeme vděčni za sbírku. Své příspěvky posílejte na účet:

2400956094/2010

Kázání na 26.4.2020 – text i video

Před sledováním kázání lze vyslechnout krátkou varhanní předehru, můžete zazpívat píseň 218 (doprovod níže), modlit se a následně poslouchat kázání – dnes o moudrosti a rozumnosti versus bláznovství kříže.

Po kázání je v nahrávce píseň ze Svítáku – 189 „Modlitba krále Šalomouna“. Podněty k přímluvné modlitbě jsou ve videu, ale určitě je doplňte o své vlastní prosby… Na závěr lze zpívat 196.

Text kázání

Kázání

Varhanní předehra

Píseň 218

Píseň 196

Nedělka

 

Budeme vděčni za sbírku. Své příspěvky posílejte na účet:

2400956094/2010

Kázání na 19.4.2020 – text i video

Kázání na další neděli je zde. Snad poslouží…

Kázání – Jak se lze setkat se Vzkříšeným. Začněte písní 411, modlete se na úvod sami či s rodinou, pak zpívejte píseň 314 (5 slok) a po sledování videa se přimlouvejte – některé náměty jsou ve videu… Na závěr můžete zpívat píseň 350.

Kázání – text

Kázání

První píseň 411

Druhá píseň 314

Třetí píseň 350

Nedělka