Po šesti dnech vzal s sebou Ježíš Petra a Jakuba a jeho bratra Jana a vyvedl je na vysokou horu, kde byli sami. 2 A byl proměněn před jejich očima; jeho tvář zářila jako slunce a jeho šat byl oslnivě bílý. 3 A hle, zjevil se jim Mojžíš a Eliáš, jak s ním rozmlouvají. 4 Nato promluvil Petr a řekl Ježíšovi: „Pane, je dobré, že jsme zde; chceš-li, udělám tu tři stany, jeden tobě, jeden Mojžíšovi a jeden Eliášovi.“ 5 Ještě nedomluvil, a hle, světlý oblak je zastínil a z oblaku promluvil hlas: „Toto jest můj milovaný Syn, kterého jsem si vyvolil; toho poslouchejte.“ 6 Když to učedníci uslyšeli, padli tváří k zemi a velmi se báli. 7 Ale Ježíš k nim přistoupil, dotkl se jich a řekl: „Vstaňte a nebojte se.“ 8 Oni pozvedli oči a neviděli už nikoho jiného, než Ježíše samotného. (Mat 17:1-8 CEP)
Lidé odpradávna vystupovali na hory. Zatímco dnes převažuje touha podat sportovní výkon a zdolat překážku, v minulosti v tom bývalo i něco jiného. Touha usebrat se, soustředit se na Boží věc, setkat se s tím, co mě přesahuje, ano, setkat se se samotným Bohem. Lidé také věřili, že jim pobyt na hoře dá poznání toho, co zatím nevědí. Nebesa se třeba otevřou a něco či spíš někdo k nám sestoupí. Třeba zazní hlas shůry. I my dnes, a týká se to i lidí nevěřících, jsme obvykle zasaženi okamžikem, kdy se dostaneme na vysokou horu. Nemusí jít o velehory. Majestátnost vrcholku bývá obrovská. Vnímáme rozlehlost krajiny, nesamozřejmost stvoření, velikost Boží. A také toužíme se něco dozvědět, něco důležitého poznat.
Kdybychom vylezli na vrchol dnes, možná bychom si říkali: „Jak jenom dopadne tahle epidemie? Zůstaneme v pořádku? Budou v pořádku naši blízcí? Nepřijdeme o práci?“ Nic z toho nevíme, a chtěli bychom to vědět. Alespoň tušit, kdy to všechno skončí. Mohli bychom někam zalézt a izolovat se. Pár měsíců, rok, to bychom snad nějak vydrželi. Voda poteče, elektřina bude fungovat, obchody budou mít otevřeno. Nebo to všechno prospat jakýmsi zimním spánkem jako medvědi a probudit se až bude jaro a koronavirus zmizí a všechno bude zase v pořádku. Jde o představy a touhy pochopitelné, ale liché. Můžeme to poznat právě z příběhu, který jsme četli a o kterém přemýšlíme.
Petr, Jakub a Jan jdou s Ježíšem na horu. Chvíli předtím jim Ježíš vyprávěl o následování. Nyní za ním kráčí na vysokou horu. Terén bývá v Izraeli kamenitý, neschůdný, cestička úzká, pokud vůbec nějaká. A prudce se stoupá. Stačí jeden špatný krok, stačí jeden uvolněný kámen a je po vás. Ale Petr, Jakub a Jan jsou určitě nadšeni. Vždyť následují Pána. Dělají to, co jim řekl. A pak jsou na vrcholu. Užívají si té nádhery a důstojnosti. A dostávají určité odpovědi na své tázání. Třeba na otázku „Kdo je Ježíš?“ Byl proměněn před jejich očima. Celý zářil. Ano, je to Mesiáš. Jejich naděje nebyly marné. A najednou vidí i další postavy, které se očekávaly na konci věků. Ejhle Eliáš a Mojžíš. Doslova ráj na dosah ruky. Napadlo by nás asi totéž, co napadlo je. Komu by se v takové situaci chtělo vracet doprostřed společnosti sevřené Římany, které v Judsku vede zlý Pilát? Komu by se chtělo se vracet mezi lidi, kteří nejsou jenom hodní a slušní, ale také pořádně zlí a krutí? Kdo by chtěl zase poslouchat ty farizeje, kteří hledají jen každou záminku, aby mohli trápit jejich Mistra? Kdo je zvědavý na ty duchovní nafoukance, kteří si myslí, že jsou lepší, dokonalejší, chytřejší? Tady, na vrcholu hory, nebo možná těsně pod ním na nějaké plošině ve společnosti Ježíše Mesiáše, velkého vysvoboditele a vůdce Mojžíše a proroka, který na zemi nemá hrob Eliáše. V této vybrané společnosti, daleko od všech trablů. To by bylo něco. A Petr to vyjádří. „Pane, je dobré, že jsme zde; chceš-li, udělám tu tři stany, jeden tobě, jeden Mojžíšovi a jeden Eliášovi.“ Zůstat tu co nejdéle. A konat velkou bohoslužbu navráceného ráje. To by bylo něco. Idylu zbrzdí hlas z nebe, který praví: „To jest můj vyvolený Syn, kterého jsem si vyvolil; toho poslouchejte.“ Zprvu potvrzení nadějí. Ano, Ježíš je Mesiáš. Ale má to háček. Jeho poslouchejte. Ne vzněty a vzlety své vlastní duše či svého nitra.
Ježíš je vyvolený Syn Boží, ale má pro Petra, Jakuba a Jana jiný plán. Stany se stavět nebudou. Jaká škoda. Ještě není konec světa, ještě se nestalo všechno, co se má stát. Učedníci mají slyšet jiný vzkaz, než by si slyšet přáli. Ale to neznamená, že by nešlo o vzkaz dobrý a důležitý. Ježíš přistupuje k jejich rozechvělosti a strachu. Přichází k nim, když se bojí už úplně všeho. Děsí je situace dole, kde panuje zloba, nenávist a porobený lid trpí nepřátelství dobyvatel. A děsí je události nebeské, kterým úplně nerozumí a které přesahují jejich schopnosti i představy. V tento moment Ježíš přijde a dotkne se jich. Vstaňte a nebojte se. Nemusíte se tady plazit přede mnou na zemi. Nemusíte se bát lidí ani Boha. Strach není na místě v žádné podobě. A tak učedníci pozvedají oči a nikoho už nevidí, jen Ježíše. Vstávají a jak dosvědčuje pokračování příběhu, vrací se dolů.
Jeho poslouchejte. Tohle slovo platí i pro nás. A Ježíš i nám říká „Vstaňte a nebojte se“. A dlužno dodat – vstaňte a běžte k lidem, mezi lidi, do svých situací. Ano, jsem Mesiáš, ale hned to neříkejte. Ale skutečnost, že jsem Mesiáš neznamená, že se stáhnete někam mimo společnost, do kostela, do modlitebny, do bubliny, kde se budete opájet představou ráje. Boží prostor je všude. Podržte si onen pohled s hory, který ukazuje celý svět jako dobré Boží stvoření. A do tohoto prostoru smíme přicházet. Ježíš nás vrací od touhy uniknout z reality zpátky do života. Smíme mu věřit, že strach není nejlepší rádce. Ze strachu nevzniká ani správná poslušnost ani správné rozhodnutí. Nemusíme se bát, ani když řádí pandemie, ani když jsou k sobě někdy lidi zlí ani když si čteme strašné zprávy o tom, co kdo z čelných představitelů našeho státu zase řekl. Pamatujete na ten hlas shůry? „Toho poslouchejte“. Ježíše poslouchejte. Ježíš, ne Babiš a ti další. A jednejme tak, abychom uskutečňovali, co je dobré a pro druhé i pro nás správné.
Máme před sebou čas, kdy se nebudeme opět po nějakou dobu scházet. Ačkoliv nejsem přívržencem přehnané opatrnosti, přece by měl člověk racionálně uvažovat. Poslední čísla o nakažených ukazují jasně, že dojde k lockdownu. Současných deset lidí na bohoslužbách nepřežije týden, který je před námi. Ne, neunikneme před smutnou realitou zavirovaného života do ráje srdce. Nepostavíme si tady na zahradě pár stanů a nebudeme se mít skvěle. Ale máme konat tak, abychom nevzdali život sám. Uprostřed dění. Ne, neházíme flintu do žita. Zdravotní sestry a lékaři a lékařky nasazují své zdraví, svůj čas, své pohodlí a snaží se, aby se každému dostalo potřebné péče pro tělo. Ostatní budeme každý na své pozici pokračovat v úsilí, které může být podobně marné či podobně nadějné jako kdyby se žádná nemoc nešířila. I distanční výuka může mít své přednosti a své vítěze. I v nepříznivých dobách má smysl se snažit předávat vědění a také vědění přijímat. Nebude žádná ostuda, když si v době, kdy nebudete moci jít někam do společnosti otevřete opravdu dobrou knihu. Může to být Bible, ale může to být i kvalitní román, dobrá detektivka či skvělá poezie. Nenechte si četbu zošklivit jakýmsi zapšklým starcem, který má možnost vystupovat v médiích a má zato, že se četbou jen pražská smetánka dovzdělá v tom, co neví. Dopřejme si ten zvláštní luxus toho, že sice míříme jako osoby k zániku a konci, ale stejně můžeme něco poznat a něco se dozvědět. Zvlášť my, kteří věříme v budoucí život bychom si měli uvědomovat jasně, že má smysl všechno, co děláme, protože se z toho nic neztrácí. Využijme dobu před námi k tomu nejlepšímu. Kdo může, čtěte, sportujte, volejte blízkým, podporujte dobré aktivity, které jsou potřebné a možné. Pracujte lépe než obvykle. Neprokrastinujte. Nenechte se přilepit k židlím a křeslům s nicneděláním. Kdo můžete, pomáhejte těm, kdo jsou ohroženi. Žijte snad ještě lépe než mimo pandemii. Dodržujte opatření a nebojte se. Ježíše poslouchejte. Milujte Boha. Lidi i sebe. Amen
Farní sbor ČCE v Uherském Hradišti 