Iz 5,1-7:
Zazpívám svému milému píseň mého milého o jeho vinici: „Můj milý měl vinici na úrodném svahu. 2 Zkypřil ji, kameny z ní vybral a vysadil ušlechtilou révu. Uprostřed ní vystavěl věž i lis v ní vytesal a čekal, že vydá hrozny; ona však vydala odporná pláňata. 3 Teď tedy, obyvateli Jeruzaléma a muži judský, rozhodněte spor mezi mnou a mou vinicí. 4 Co se mělo pro mou vinici ještě udělat a já pro ni neudělal? Když jsem očekával, že vydá hrozny, jak to, že vydala odporná pláňata? 5 Nyní vás tedy poučím, co se svou vinicí udělám: Odstraním její ohrazení a přijde vniveč, pobořím její zídky a bude pošlapána. 6 Udělám z ní spoušť, nebude už prořezána ani okopána a vzejde bodláčí a křoví, mrakům zakážu zkrápět ji deštěm.“ 7 Vinice Hospodina zástupů je dům izraelský a muži judští sadbou, z níž měl potěšení. Čekal právo, avšak hle, bezpráví, spravedlnost, a hle, jen úpění.
Kdybychom slyšeli z Písma jen toto slovo, kdybychom neznali jiné Boží výroky, kdybychom nevěděli o tom všem, co Bůh pro člověka udělal, co pro nás dělá a ještě udělá, tak bychom museli po přečtení tohoto slova upadnout do naprostého zoufalství. Kde tu slyšíme něco nadějného? Kde je nějaké potěšení? Kde je radostné evangelium? A přitom všechno začíná v jakémsi až romantickém, pohodovém duchu.
Opravdu – na začátku našeho dnešního textu zní píseň. Píseň svému milému. Prorok se na moment stává jakoby přítelem ženicha v duchu biblické Písně písní. My čekáme něco velmi libého a ono to skutečně přichází. Zpívá se tu o vinici na úrodném svahu. To je dobré místo pro pěstování. Tam by se mělo úrodě dařit. Milý ji zkypřil, vybral kameny a zasadil ušlechtilou révu. Udělal maximum, co udělat šlo. Máme úrodné místo, máme zkypřenou půdu zbavenou obtížných kamenů, které by dusily růst rostlin a máme kvalitní sadbu, dobře vybranou odrůdu. Teď jen počkat na úrodu. Vlastně ne, mezitím je uprostřed vinice postavena věž a v ní i lis, to aby bylo všechno připraveno, aby se potom mohla úroda náležitě zpracovat. A pak se čeká. Víc nemůže tento milý majitel vinice udělat. Očekává úrodu, těší se na dobré víno. Až potud idylická píseň, až potud pohoda, pořádek, řád. Jedním slovem nádhera.
Jenže tím také to krásné a idylické končí. Píseň milého o vinici začne skřípat v okamžiku, kdy vinice vydá ovoce. To, co vyrostlo, bylo hnusné. Odporná pláňata. Asi trpké chuti, něco, co se nedá ani jíst, natož z toho vyrábět lahodné víno. Lis je na nic, celá práce je k ničemu, všechno bylo marné. To, co vyrostlo, je docela k ničemu. A vinař se ptá: Co jsem měl ještě udělat a neudělal jsem to? Jak je možné, že vydala vinice tak nedobrou úrodu?
Jsou to otázky Boží, které míří k nám lidem. Já, říká Bůh, jsem udělal všechno, co se dalo. Vytvořil jsem všechno dobře – vzpomeňte na zálibné slovo Stvořitele, kdy komentuje Písmo jednotlivé kroky stvoření slovy – a viděl Bůh, že to bylo dobré. Bůh neudělal chybu. Bůh nevybral špatné místo, nezanedbal potřebnou tvůrčí práci. Bůh udělal všechno, co bylo potřeba, ale stejně se to někde zvrtlo. A teď jsme my, lidé, osloveni, abychom se k tomu vyslovili. Co měl udělat Bůh jinak? Rozhodněme ten spor. Doporučme Bohu, co by se mělo udělat lépe. Asi nikdo z nás by se neodvážil Bohu něco říct, stejně jako se neodvážili ani ceknout za Izajášových časů muži judští, kteří byli tehdá osloveni. Co by mělo být jinak? No vůbec nic. Boží stvoření bylo dobré. Možná by někdo řekl – tak měl Bůh člověka omezit v jeho svobodě, pak by to fungovalo lépe. Jenže proč by tu měl mít Bůh nějaké pimprlové divadlo, když chtěl stvořit svobodné bytosti? Ne, asi není nic, co měl udělat Bůh jinak. Všechno je správně. To jen člověk se rozhodl, že si bude žít po svém, to jen člověk pokřivil Boží obraz, který do něho byl vtisknut při stvoření. Místo sladké, šťavnaté bobule vyrostl trpký, scvrklý plod. Místo krásných, laskavých, velkých činů a myšlenek se urodily vraždy, krádeže, závist, lakomství a hloupost. Místo oslavy Boží velikosti nastaly oslavy lidské nadutosti.
Kdyby se nás někdo ptal, jak by měl hospodář naložit s takovou vinicí, asi bychom dlouho neváhali a doporučili přesně to, co se tu píše. Přísně vzato si člověk nezaslouží nic. Hospodin by klidně mohl nechat člověka svému osudu. Chce být sám sobě bohem, tak zruším to všechno, co ho udržuje při životě. Odstraním ohrady, pobořím zídky. Je tolik věcí, které z Boží strany pomáhají našemu lidskému životu, ani o nich nevíme, nebo jen tušíme, že existují. To je třeba tajemství, proč něco vytváří živý organismus. Když bychom dali dohromady potřebné sloučeniny, stejně nám nic živého nevznikne. Je v tom nějaká Boží záhada, je to nějaký ten ochranný plot či zídka a my se chceme vypínat nad Boha, že nic takového nepotřebujeme? Vyjevuje se nám před očima depresivní obraz toho, jak to dopadá s člověkem, pokud se odpoutá od Boha. Pokud odmítne Boží ochranu. Člověk i lidstvo jako celek pustne. Velmi rychle mizí to, co bylo dobré. Tentam je úvodní libý obraz pečlivě vysázené a zorganizované vinice. Zůstává jen chaos, zmar, zmatek, pustina, bodláčí, plevel. Izrael zažil opakovaně podobný příběh. Ač vyvolen Bohem, ačkoliv opečováván, vysazen na úrodném svahu, na kypré půdě, přece vydal trpké plody. Přece se opakovaně odvracel od Hospodina, přece znovu a znovu upadal do služby cizím bůžkům. Měl dodržovat právo a místo toho holdoval bezpráví. Měl šířit spravedlnost a místo toho vidíme pravý opak, který vyvolává leda úpění a zoufalství.
Na začátku jsem upozornil na beznadějnost tohoto slova. Přímo zde opravdu žádná naděje není. Jedině snad ta, že si může člověk uvědomit, jak důležité je nést dobré ovoce. Kdyby bylo ovoce dobré, to všechno zlé by se nestalo. Jenže kdyby chyby. Pak je ale také dobré si připomenout, že Bůh nezůstal u toho, že by nás lidi zlikvidoval. Neodstranil ochranné valy, nevypnul silová pole a fázové štíty, neopustil své lidi, nenechal nás napospas, ale pokračoval v pěstování. Ne zbytečně se proto objevuje o mnoho století později v Matoušově evangeliu jiný příběh o vinici, který na tento Izajášův příběh navazuje. My jsme ho slyšeli ve čtení. A směli jsme v něm slyšet, že Bůh nepřestával očekávat úrodu ze své vinice, že posílal své proroky, jednoho za druhým a když se ukázalo, že na ně lidé nedbají, tak poslal Ježíše Krista, svého Syna. I toho sice zlí lidé zabili, ale tím se stalo, že konečně přetekla míra Božího hněvu a Boží zaslíbení dostalo nové příjemce. Už není dědicem ten, kdo se honosí tím, že si vinici pronajal, ale ten, kdo umí zařídit dobrou úrodu a kdo respektuje Boha jako majitele. Něco zásadního se změnilo, ale původní Boží plán zůstal v platnosti. Bůh to nevzdal, i když my lidé jsme mu hodně házeli klacky pod nohy.
Je cenné, když si i my dovolíme interpretovat své životy stejným způsobem, jako jsme o tom četli v Písmu. Je dobře, pokud porozumíme, že tím, jaké neseme ovoce před Bohem, se hodně ovlivňuje náš lidský život. Když se nám nedaří, když se věci nedějí dobře, není na místě obviňovat hned druhé, ale bývá dobré se zeptat, co já? Pokud člověk prožije nějaký velký propad, pokud se mu zhroutí dosavadní svět, je vždycky lepší přemýšlet, v čem byla má vina, moje chyba, než začít rozdávat rány kolem sebe. Jak ničemné to může být, jsme viděli v uplynulém týdnu na vraždění v Uherském Brodě. Tolik neštěstí a zbytečně.
Je také vždycky dobré si připomenout, že Bůh to nevzdal. Možná to vzdali lidé, možná je spousta těch, kdo vědomě jedou ve zlých věcech, kdo se chovají hnusně k druhým, kdo šlapou po jejich právech, kdo ubližují. Jestliže to Bůh nevzdal, máme my lidé vždycky šanci a možnost. Vždycky se může stát, že se člověk dočká spravedlnosti, že stojí za to se pokoušet o dobré ovoce, že to má smysl, i kdyby všichni nesli jen trpké hrozny. Bůh neskončil u demontáže ohrady světa, ale skončí, až teprve vytvoří novou zemi a nové nebe. Amen
Farní sbor ČCE v Uherském Hradišti 